Adoptovaná princezna

Ceremonie

Z pohledu Rity...

Přípravy na mé oficiální začlenění do rodiny, nazvěme to ceremonií, zabraly celý týden. Naplánování průběhu celého dne, různá bezpečnostní opatření, výzdoba paláce, a tak vůbec. Trvalo to dlouho, na můj vkus až příliš a aby toho nebylo málo, k tomu všemu se mě zmocňoval pocit, že jsem si něčím podobným už prošla, ale určitě to nebylo až takhle zmáhavé, alespoň myslím. Bohužel jsem nemohla přijít na to, co to bylo, a tak jsem se nad tím snažila moc nepřemýšlet a zahodit ten pocit někam pryč.

V samotný den ceremonie to bylo ještě horší. Nejprve mě šněrovali do šatů, překrásných, zlatavých jako slunce, a kupodivu i celkem pohodlných, a potom si mě vzala na starost kadeřnice, která se snažila s mými nemožnými vlasy vykouzlit nějaký zázrak.

Musela jsem uznat, že personál měl palác opravdu dokonalý. Nevím, kde ty lidi brali, ale byli všichni opravdu úžasní. Účes, který kadeřnice vytvořila byl neskutečný. Mé věčně neposedné vlasy se jí podařily sčesat do nízkého drdolu, do kterého nakonec posadila hřebínek ozdobený průsvitnými žlutými květinami. Taky to zabralo nějakou tu minutku, a hlavně to spolklo dost pinetek a laku na vlasy.

Oblečená a učesaná jsem se vydala do jídelny, abych si z prostřeného stolu uzobla něco malého, abych si nerozmazala make-up. Podle všeho mi to slušelo, ale myslím, že to ani nebylo zapotřebí.

Po cestě tam jsem se na chodbě potkala s Judie, skoro jsem ji nepoznala. Měla na sobě rudé šaty, podobné těm mým. Make-up měla taky dost odlišný od toho, co normálně nosila. Měla překrásné červené stíny, které ji pěkně rámovaly oči a do barvy šla samozřejmě i rtěnka. Nebyl to ten odstín jako pro lehké děvče, byl kultivovanější. Moc přívětivě se na mě ale nedívala, a protože jsme šli každá jiným směrem, tak jsme ani neměli příležitost říct si cokoli jiného krom pozdravu.

V jídelně to byl samý host. Všichni se tu sjeli kvůli mně. Bylo to roztomilé, ale lepší by bylo, kdyby se z toho nedělala taková událost, jen to přitahovalo moc pozornosti, a to se mi vskutku moc nelíbilo. Z nejbližší mísy s ovocem jsem si utrhla pár hroznových kuliček a jednu po druhé jsem si je vychutnávala. Byla to v podstatě moje snídaně. Měla jsem v úmyslu šetřit si žaludek na odpolední hostinu.

Nějakou dobu jsem jen tak brouzdala po chodbách paláce a prohlížela jsem si to, s čím jsem se ještě nestihla seznámit. Ještě mi to chvíli zajisté potrvá, palác není jen tak nějaký dvojpatrový domek.

Ve dvanáct hodin se pak konal symbolický obřad přijetí do královské rodiny. Spočívalo to v tom, že se proneslo pár pěkných slovíček, položila se mi na malou chvíli koruna na hlavu a zapsalo se moje jméno do rodokmenu.

Po velkém aplausu a spoustě nucených úsměvů jsme se celá rodina postupně střídaly na balkoně, abychom ukojily zvědavé pohledy davu na nádvoří. Král s královnou šli první, za nimi Reece s Marcusem, a nakonec my s Judie.

Během toho, co jsme s Judie stáli na balkonu a společně se ukazovali lidu, jako nové sestry, na mě začala Judie mluvit. „Buď tak hodná a dej ty svoje pracky od mého bratra pryč," prohodila mezi strojeným úsměvem a máváním.

„Co tím myslíš?"

„Viděla jsem vás před nějakou dobou společně v Reecově pokoji."

Netušila jsem, na co naráží. V poslední době jsem byla v Reecově pokoji poměrně často, abychom se trošku lépe poznali, když jsme ti sourozenci. „Jen jsme se seznamovali," odpověděla jsem jí klidně a znovu se usmála.

„V posteli? Nezapomeň, že teď jste oficiálně příbuzní."

Došlo mi, o čem to mluví. Dnešní ráno to musela být ona, kdo vlezl do Reecova pokoje.

„To není, jak si myslíš..."

„Nechci nic slyšet, prostě se mu vyhýbej," přerušila mě, než jsem jí to mohla celé vysvětlit.

Mrzelo mě, že je Judie naštvaná a myslela si o mě bůh ví, co. Nad ničím jiným jsem moc nedumala a s pláčem jsem z balkonu utekla pryč. Nepočítala jsem schody, které mi mizely pod nohama, jen jsem utíkala pryč. Když jsem běžela dlouhou chodbou v přízemí, narazila jsem na místnost s bazénem.

Zastavila jsem se a koukala na klidnou hladinu bazénu. Nevím, co mě k tomu v tu chvíli vedlo, ale skočila jsem do vody. V první okamžik mi bylo dobře. Studená voda mě příjemně chladila a kolíbala. Pak mi došel vzduch a já cítila, jak moje šaty těžknou a stahují mě ke dnu. Díky nim jsem neměla na výběr. Moje tělo se tomu bránilo, ale moje mysl to tak chtěla, chtěla, aby už byl konec.

Cítila jsem, jak mé těloopouští síly a před očima jsem měla jen černo.