Adoptovaná princezna

Hra

Z pohledu Rity...

„Vstávej," řekl hlas ve dveřích.

Zvedla jsem se z postele a šla za hlasem. Muž, jemuž hlas patřil, zavřel dveře mé cely a já ho následovala do oné místnosti.

„Sedni si," zavelel a já poslechla.

Muž odešel a místo něj přišel jiný muž. Byl mladý. Jeho tvář byla jako kámen. Měla nečitelný výraz. Sedl si naproti mně.

„Zahrajeme si hru."

„Jakou hru?"

Mladík vytáhl revolver. „Zajímavou," dodal, když do něj vložil náboj, potom zatočil s bubínkem a vrátil ho na místo, kam patří. Nakonec si zbraň přiložil k hlavě a zmáčkl spoušť. Nic se nestalo.

„Teď ty," řekl a položil revolver na stůl.

Chvíli jsem na něj kukala a potom jsem se podívala na revolver před sebou. Tohle to přece nemohl myslet vážně. Byla to hra o život, o to jediné, co jsem měla, co mi zůstalo a on mi ho chtěl vzít.

Nikdy ho nedostaneš, je můj a jen tak mi ho nevezmeš, pomyslela jsem si, vzala jsem revolver ze stolu a také jsem zmáčkla spoušť. Opět se nic nestalo a já cítila, jak mnou začíná prostupovat strach. Položila jsem revolver na stůl. „Si na řadě, řekla jsem mladíkovi před sebou.

Teď šlo o všechno. Bylo mi jasné, že jeden z nás to má spočítané. Když opět zmáčkl spoušť a místností se nerozezněl zvuk výstřelu, ale jen tlumené cvaknutí, byla jsem s myšlenkami v koncích. To jsem tu celou tu dobu byla zavřená, abych takhle zemřela? Ne, já musím žít, mám nějaké poslání, které musím splnit.

Zbývaly už jen dva pokusy, nebylo moc možností, jak to skončí. Budu to já. Ne, nesmím to být já. Srdce jsem měla až v krku.

„Poslední kolo," řekl mladík.

Já nechci zemřít. Rozklepanou rukou jsem si vzala revolver. Naposledy jsem se na něj podívala. Ať už se mělo stát cokoli, chtěla jsem to už mít za sebou. Zavřela jsem oči a zmáčkla spoušť. Necítila jsem bolest, jen úlevu.

„Gratuluju ti, vyhrála si," prohlásil mladík zvedl se a odešel.

Já jsem naživu. Jsem vítěz.