Adoptovaná princezna

Jed

Z pohledu Rity...

Dnes bylo obzvláště ponuré počasí. Člověka nabádalo k tomu, aby nic nepodnikal. Palác byl sice obrovský, ale byla tu neskutečná nuda. Celý den jsem strávila ve své posteli s knížkou, ani k jídlu jsem nepřišla. Královna sice trvala na tom, ať mi jídlo alespoň přinesou do pokoje, ale i tak jsem se ho ani nedotkla.

Už bylo pozdě večer a já se chystala, že půjdu spát, ale najednou se mě zmocnil zvláštní pocit. Po značné chvíli přemáhání se, jsem vylezla z postele a šla se podívat k oknu. Přes tu mlhu jsem viděla jen špičky korun stromů, ale i přes to jsem vycítila jeho přítomnost.

...v zahradě...

„Naše velitelka je velmi nespokojená."

„Proč? svou práci odvádím dobře."

„To je možná pravda, ale jde to strašně pomalu."

„Takové věci prostě potřebují čas."

„Toho mi ale tolik nemáme, proto se velitelka rozhodla plány malinko uspíšit," na chvíli se odmlčel a z brašny, co měl přehozenou přes rameno, vytáhl nádherný, leč zvláštní, náhrdelník.

„K čemu ho potřebuju?" divila jsem se, „takových v královské pokladně je," konstatovala jsem.

„Ale ne takových, uvnitř každé kuličky je velmi prudký jed," neotálel a podal mi náhrdelník.

„To mám každému členovi královské rodiny jednu dát?"

„Ne, jen hlavám království a korunnímu princi. S princem Marcusem má velitelka docela jiné plány."

Prohlížela jsem si vražednou zbraň, „Co je tady v té kuličce na konci?" ptala jsem se. Kulička na konci řetízku byla o poznání menší než všechny ostatní a měla i jiné zbarvení.

„To je pojistka."

„Pojistka? Jaká pojistka?"

„Protijed, kdyby byl jed požit nesprávnou osobou, ale účinkuje jen do pěti minut po požití jedu, pak už je k ničemu," vysvětloval mi.

„Dobrá. Kolik mám času?"

„Dva týdny, víc ne. A nezapomeň, když ten úkol nesplníš, čeká tě podobný osud, jako krále s královnou," dodal varovně, když odcházel.