Adoptovaná princezna

Únos- 2 část

Z pohledu Rebeky...

Probrala jsem se na studené podlaze. Na očích jsem měla šátek a ruce jsem měla svázané za zády. Provaz, kterým jsem byla spoutaná, byl dost utáhlý. Cítila jsem, jak se mi s každým pohybem zařezává do zápěstí. Do toho všeho mě příšerně bolela hlava, měla jsem pocit, jako by se mi měla každou chvíli rozskočit.

Pomalu jsem si sedla a modlila se, abych zase nespadla zpátky na zem. V prvním okamžiku jsem si nemohla vůbec na nic vzpomenout. Po nějaké době se mi začaly vybavovat různé útržky. Posledním obrazem v mé hlavě zůstala světla ve tmě.

Nějakou dobu jsem tam jen tak seděla a čekala, na někoho, s kým si budu moct promluvit, na někoho, kdo mi vysvětlí, co se děje. Když se dlouho kolem mě nic nedělo, pomalu jsem začala propadat panice. Najednou se otevřely dveře a do místnosti vešla nějaká postava.

„Haló, pomozte mi prosím," začala jsem poroučet do větru. Nikdo neodpovídal. Pak jsem ucítila, jak provaz na mém zápěstí povoluje.

"Děkuji," poděkovala jsem, aniž bych věděla komu. Sundala jsem si šátek, abych viděla svého zachránce, ale místo toho se z něj vyklubal můj únosce.

„Vy?" divila jsem se, ale v podstatě jsem neměla čemu. Měla jsem předpokládat, že za mnou přijde zrovna on. „Kdo jste?"

„To není důležité." Není? Jak to, že kurci není?

„Řeknete mi alespoň, kde to jsem?" ptala jsem se dál záhadné postavy, v naději, že mi prozradí alespoň něco, cokoliv.

„Jsi v přeškolovacím táboře," řekl ten muž prostě a velmi klidným hlasem.

„Tak o tom jsem neslyšela."

„To mě nepřekvapuje," zašklebil se na mě, jako by to mělo být naprosto jasné.

Při pohledu na něj se mi znovu vybavily ty jeho ve tmě zářící oči a hned po nich sestřina šílená historka o příšerách. Všechno do sebe najednou zapadlo. Po krátké odmlce jsem se odhodlala k další otázce: „Co je to za místo?"

„Je to místo, kde se z dětí stávají dospělí," odpověděl muž bez jakéhokoli zaváhání.

„Z dětí? Já už nejsem dítě," vzdorovala jsem mu.

„Ale ano, jsi. Nevychované dítě, které potřebuje pevnou ruku." Jeho poznámka mě velice ranila. To byla přece lež, nemohl to vědět, vždyť mě nezná. Odkud by taky mohl? Podívala jsem se směrem ke dveřím s jasnou myšlenkou na útěk, když v tom se můj únosce znovu ozval: „Ani se o to nepokoušej. Z tohohle podzemního bludiště se jen tak lehce nedostaneš."

Přeškolovací tábor? Podzemí? V hlavě mi vyvstala spousta dalších otázek, než jsem je však mohla únosci položit, byl pryč.