Adoptovaná princezna

Chyba

Z pohledu Rity...

Dneska večer jsem byla naposledy obyčejnou dívkou. Zítra se zapíšu do dějin, jakožto nový přírůstek do královské rodiny.

Měla jsem chuť to oslavit, ale byla jsem v tomhle paláci nejspíš jediná. Nenechala jsem se tím, ale odradit. Zapíjet tuto událost sama v pokoji mi přišlo poněkud málo, a tak jsem se rozhodla navštívit bar.

V prvních několika dnech mi to přišlo divné, proč je v paláci bar, ale mělo to svoje světlé a praktické stránky.

Nedorazila jsem tam jako první, někdo mě předběhl. Byl to Reece, korunní princ a „můj nový bratr."

Jakmile mě uviděl, pozdravil mě nebo se o to alespoň pokoušel. Tenhle neduh rozhodně zdědil po svém otci.

„Můžu se přidat?" zeptala jsem se nesměla, protože jsem neměla absolutně tušení, co tu vlastně Reece zapíjí.

„Ale jistě," odpověděl podnapile.

Přisedla jsem si k němu, v tu chvíli u nás byl barman, Reecovi dolil sklenku a mě se optal, co si přeju. S klidem jsem mu řekla, že chci oslavovat a on na mě vychrlil název nějakého koktejlu. Neznělo to špatně, a tak jsem souhlasila s tím, že mi ho může namíchat.

Po pár skleničkách jsem cítila, jak mi alkohol stoupá do hlavy.

Měla bych se krotit, jak to bude zítra vypadat, když budu nevyspalá a na krku mi bude viset opice, pomyslela jsem si.

„No, zatím se tu měj," loučila jsem se s Reecem.

„Počkej," prohodil Reec a kopl do sebe dalšího panáka, „doprovodím tě."

„Tak jo, dobře," souhlasila jsem. Moc to ale nevypadalo na to, že doprovází on mě, ale spíše mi to přišlo, že doprovázím já jeho, což v důsledku byla v podstatě pravda. Když jsme došli před můj pokoj, Reec nevypadal na to, že by mě někam chtěl pustit.

„Nedáme si ještě panáka?"

„No já nevím, zítra mám velkej den. Chtěla jsem jen trošku oslavovat, a ne se zpít do němoty. Myslím, že už mám dost a ty, jak tak na tebe koukám, taky"

„Prosím, jen na jeden."

Jeho roztomilým modrým očím se nedalo jen tak říct ne.

„Tak dobře, ale už jen jeden," nechala jsem se ukecat.

V Reecově pokoji jsem však nestrávila jen malou chvilku nýbrž celou noc. Byla jsem dost unavená a Reece evidentně taky, protože když jsme přišli do jeho pokoje téměř okamžitě se svalil na postel a usnul a mě už se prostě nechtělo přesouvat se do svého pokoje. Navíc v paláci byli postele obrovské, takže se na nich v pohodě dva vyspali. Svlékla jsem si šaty a i podprsenku, protože v té se prostě spát nedá, a lehla jsem si na druhou stranu Reecovi postele.

Ráno jsem slyšela, jak se otevřely a zavřely dveře. Nevím, kdo to, byl, protože než jsem se stačila otočit a podívat se tím směrem, byl ten někdo už dávno pryč.