Adoptovaná princezna

Trest

Z pohledu vypravěče...

Uplynulo už kolik dní a nocí, ale nikdo Rebece nevěnoval ani trochu pozornosti, což bylo dost podezřelé vzhledem k tomu, kolik jí věnovali času v minulosti. Slovo divné to ani zdaleka nevystihovalo.

Bylo to jako takové to ticho před bouří.

Čím větší je klid, tím silnější a prudší bouře se později přižene.

Ano, všude byl klid a ticho. Ani jeden výkřik z jiné místnosti, ani kroky po chodbě slyšet nebylo. A najednou to bylo tu. Klíč zarachotil v zámku u dveří.

Odnikud přišel malý závan větru.

„Pojď semnou," ozval se hlas zpovzdálí.

„Kam půjdeme?" ptala se Rebeka vyděšeně a měla na to plné právo.

„Proč musíš mít vždycky tolik otázek?" řekla naštvaně postava a už se cpala k Ritě do cely, aby ji zvedla na nohy a odtáhla ji temnými uličkami k nějaké další místnosti, která bude dalším ztělesněním Rebečiny noční můry.

To už vítr sílí a nese s sebou prach a spadené listí.

Dveře tu byly všechny stejné, jediné, co je odlišovalo byla jejich zákeřná čísla. Tyhle nesly číslo osm tisíc osm set osmdesát osm. Už dříve si Rebeka ale všimla toho, že dveře, ač byly sebeblíž u sebe, jejich čísla rozhodně nešli po sobě. Naprosto běžně tu byly dveře s označením jedna vedle dveří s číslem jeden tisíc. Čísla tu zkrátka neměla klasický početní účel, spíše vyjadřovala účel místnosti.

„Co za nimi je?" Rebeka věděla, že by měla držet jazyk za zuby a příliš se neptat, ale byla to její zvídavá povaha, která ji nutila dělat tu stejnou chybu pořád dokola a dokola.

„To brzy zjistíš," řekla postava škodolibě a opatrně otevřela dveře, aby se o čemsi ujistila, než Rebeku nemilosrdně strčila dovnitř a zamkla za ní.

Z nebe se snášení první kapky deště. Začalo pršet.

Rebeka se vydala doprostřed záhadné místnosti. Bylo tu šero, ale pořád tu bylo dostatečné světlo na to, aby viděla, jak se pomalu otevírají malá dvířka zasazená každých pár centimetrů od sebe ve zdi.

Co to má být, pomyslela si, když to viděla. Po chvíli uslyšela hlasité syčení ze všech stran a v tom jí to došlo.

Déšť sílí, je to hotoví liják.

Ta čísla na dveřích. Byla zakroucená jako hadi, kteří lezli ze všech otevřených dvířek dovnitř do místnosti. Bylo jich tolik, že se ani nedali spočítat. Zanedlouho se plazili všude, kam jen se podívala.

Z nebe vyšlehl první blesk a za ním další a pak ještě jeden. Už zářila celá obloha.

Rebeka na nic nečekala a rozběhla se zpátky ke dveřím a začala do nich bušit tak silně, jak jen dovedla. „Pusťte mě ven! Prosím! Prosím!" ječela, co ji hlasivky stačily. Hadi se mezitím rozlezli do každého koutku.

Bouře byla tu.