Adoptovaná princezna

Únos

Z pohledu Rebeky...

Nemohla jsem usnout, ani za boha, už několik nocí po sobě. Neustále jsem se převalovala v posteli. Něco takového se mi už dlouhou dobu nestalo. Po dalším přetočení na bok to moje nervy už nevydržely, měla jsem toho právě akorát tak dost.

Vstala jsem z postele, obula jsem si papuče a přehodila jsem přes sebe župan. Musela jsem se trochu protáhnout. Vyšla jsem ven na balkon a nasála studený vzduch do plic. Byla krásná, ale také velmi chladná jarní noc.

Chvíli jsem jen tak koukala na koruny stromů, jak tančí pod velením lehkého vánku a poslouchala ticho, které mě obklopovalo. Zavřela jsem oči a vychutnávala si to. Bylo mi dobře.

Najednou se mě zmocnil pocit, že tu nejsem sama. Cítila jsem, jak se mi za zády mihl stín. Podívala jsem se přes rameno, ale nikdo tam nebyl. Možná už jsem začínala být paranoidní z toho nedostatku spánku, ale raději jsem se ujistila.

„H-Haló!" zavolala jsem do prázdna. Nemohla jsem si pomoct. Bylo to tu se mnou. Cítila jsem, jak se kolem mě tvoří stísněný prostor. Chystala jsem se jít dovnitř, už mi stejně začínala být trochu zima.

Otočila jsem se znovu, tentokrát celá a stačila jsem udělat jen jeden krok. Do něčeho jsem narazila. Byla to nějaká osoba, mohla jsem jen odhadovat, že mužská. Musela jsem zvednout hlavu, abych vůbec věděla, jak je ten někdo vysoký. Do obličeje jsem mu bohužel neviděla, protože ho zakrýval šátek. Jeho oči se ale přehlédnou nedaly, svítily mu tak, jako by místo nich měl malé žárovky.

Chtěla jsem začít ječet, ale ten někdo mi ucpal pusu svou velkou dlaní a táhl mě přes balkónové zábradlí dolů. Jakmile se mnou seskočil, podařilo se mi dostat z jeho pevného sevření, ale ne na dlouho. Chytil mě za nohu a přitáhl si mě zpátky k sobě. Snažila jsem se s ním prát, ale bylo to zbytečné, byl silnější.

V zápalu marného boje jsem utržila ránu do hlavy. Pak si jen matně vybavuji, jak mi útočník svazuje ruce, hází si mě přes rameno jako pytel brambor a mizí semnou do lesa.