Adoptovaná princezna

Večer v zahradách

Z pohledu vypravěče...

Rita měla nepříjemný pocit, že ji někdo sleduje, už od té doby, co dorazila do paláce. Nejvíce ji ten pocit pronásledovat, když se dívala z okna.

Když se setmělo a ona si po večerní teplé koupeli rozčesávala vlasy, neubránila se pohledu do zahrady.

Zprvu ji to tak nepřišlo, ale když se zadívala pozorněji, zahlédla postavu v tmavých šatech, jak na ni zpoza nejbližších stromů zírá.

Rychle od okna ustoupila a uklidňovala se tím, že se jí to jen zdálo. Zašla zpátky do koupelny, aby si vyčistila zuby.

Před tím, než si zalezla do postele, ještě jednou zkontrolovala výhled z okna. Ta postava tam byla pořád. Co teď? Oznámí to strážím nebo bude mlčet?

Nakonec se rozhodla, tam jít sama. Převlékla se z pyžama do kalhot a trička, a ještě na sebe hodila teplou mikinu.

Při odchodu z pokoje ji zastavili stráže. Rita se s nimi však moc nezdržovala, jednoduše je odbyla a pokračovala ke svému cíli.

Když už konečně byla venku, namířila si to ke straně paláce, na které měla pokoj. Čím blíže jí byla, tím větší měla strach.

Jestliže byla už teď vyděšená, tak v okamžiku, kdy se temná postava objevila přímo před ní, musela šílet.

„Co po mě chceš?" promluvila na postavu.

Temná postava nic neříkala a rozešla se směrem do zahrady.

Rita neváhala a vydala se za ní, cítila, že pro ni není nebezpečná, a tak se pomalu uklidnila.

Zašli hlouběji do zahrad, až dorazili k altánku.

„Tady můžeme mluvit," promluvil na Ritu hluboký známý hlas.

„O čem si chceš promluvit?" vyhrkla Rita na postavu jako na starého známého.

„Co třeba o tvém pobytu tady."

„Mám se tu skvěle, díky. Už si můžu jít lehnout?" odpověděla mu Rita podrážděně.

Muž zakroutil hlavou. „Myslíš si, že si tu kvůli zábavě?" zeptal se muž naštvaně.

„Máš dojem, že se tu bavím?"

„No, vypadá to tak."

„Nikam mě nepustí, jsem tu jako vězeň," přiznala Rita hořce. Nijak se to nelišilo od místa, kde byla předtím. Představovala si todocela jinak. Zlatá klec, tmavá kopka, jaký je v tom vlastně rozdíl?

„Podezírají tě?" ptal se muž zděšeně.

„Myslím, že zatím ne."

„Dobře, jak pokračuje naše věc?"

„Nijak."

„To není dobré," konstatoval muž.

„A co mám podle tebe dělat?"

„Víc se snažit."

„Já se snažím," vyštěkal Rita. Nesnesla, aby si myslel, že se tu fláká.

„Asi málo," vyletělo z muže velmi nepříjemným tónem, „je ti jasné, že když nám nebudeš k ničemu, pošleme tě zpátky odkud si přišla?"

„Já to vím a zvládnu to."

„To doufám. Přijdu zase za týden, doufej, že se hneš z místa," řekl a zmizel ve tmě.

Rita tam ještě chvíli stála a potom se vydala zpátky do pokoje, do postele.