Adoptovaná princezna

V paláci

Z pohledu Rity...

Otevřela jsem oči. Zírala jsem na bílí stop, což nebylo nic neobvyklého, ale byla jsem v místnosti, ve které jsem za poslední tři roky nikdy nebyla. Byl tu příjemný svěží vzduch a prosvítali sem sluneční paprsky. Už jsem nemohla být na tom strašném místě, musela jsem být někde jinde, v bezpečí. Trošku jsem začala panikařit, protože jsem na sobě měla nemocniční pyžamo a pod kůží vraženou jehlu. Měla jsem nutkání si ji vyškubnout, když v tom se objevila žena v bílém a začala mě tišit. „Jenom klid, to bude v pořádku, jste v bezpečí."

„Kde to jsem?" byla jsem trochu nervní, protože jsem nevěděla, jestli jsem tam, kde jsem měla být.

„Jste v bezpečí," zopakovala žena v bílém.

„To už jste říkala," vyštěkla jsem po ní. Nepotřebovala jsem desetkrát slyšet jedno a to samé, že jsem v bezpečí, stačilo by mi jednou říct, že jsem tam nebo támhle.

Z ničeho nic se ve dveřích objevil mladý pohledný muž a konečně mi zodpověděl otázku, jejíž odpověď mě trápila. „Jste v paláci, v nemocničním křídle. Našli jsme vás v dodávce v zahradách."

„Děkuju," usmála jsem se na něj a potom jsem se znovu obrátila na zdravotní sestru. „Sundáte mi to?" optala jsem se jí.

„Ne, musíte tu ještě pár dní zůstat."

„Je mi dobře," oponovala jsem jí.

„To je možné, ale nevíme, co se s vámi dělo, takže si vás tu necháme na pozorování," řekla s mírným úsměvem na tváři.

Už už jsem se chystala, že se se sestrou začnu opět hádat a prát, ale mladík mě předběhl. „Prosím, nechte si pomoct," žádal.

„No dobře," rezignovala jsem.

"Kdybyste cokoliv potřebovala, stačí zmáčknout tenhle čudlík a za chvíli budu u vás," oznámila misestřička, ukázala na červené tlačítko u postele a odešla pryč z místnosti, ve které jsem zůstala s tím pohledným mladíkem sama.

 „Jak se jmenujete?" optala jsem se ho.

„Přišel jsem se vás zeptat na totéž," usmál se a přistavil si k mé posteli židli.

„To bych taky ráda věděla," hlesla jsem.

„Nepamatujete si to?" ptal se mladík zaraženě.

Zahleděla jsem se před sebe. Měla jsem v hlavě takový zmatek, bylo to strašné. Ve svých vzpomínkách jsem měla jasné obrazy a spoustu vzdálených stínů.

Seděla jsem na židli před obrovským zrcadlem a do očí mě pálilo velmi jasné světlo. Pak se ozval hlas, hlas za zrcadlem. Od teď jsi..."

„Haló slečno?" přivedl mě mladík zpátky.

„Cože?" otočila jsem k němu znovu hlavu.

„Nepamatujete si, jak se jmenujete?" zopakoval svou otázku.

„Ale ano, jsem Rita," odpověděla jsem mu jistě, i když cosi v mém nitru protestovalo.

„Rita," zopakoval po mě, "a dál?"

"Co dál?"

"Jaké máte příjmení?"

„Nevím, žádné. Jsem Rita, jenom Rita."

„Dobře jenom Rito, odkud jste?" ptal se dál.

„Jsem odtud, z hlavního města."

„Ze které čtvrti?"

„To nevím," zalhala jsem. Měla jsem přitom hlavu plnou okamžiků z tmavé cely.

„Nevíte? A co rodiče?"

„Nevzpomínám si." Mladíkovi otázky mi začínaly jít na nervy a myslím, že mu moje jednoduché a neurčité odpovědi taky.

Mladík si povzdechl. „Budu to s vámi mít těžké."

„A co?"

„Pomoci vám, dostat se domů."

„Ale vždyť já jsem doma."

Nad touhle mou poslední poznámkou se mladík zatvářil, že nemá tušení o čem to mluvím.

„Jak to jako myslíte doma?"

„No doma, bydlím tu."

„Ne, nebydlíte," začal se semnou hádat.

„Možná jsem tu nebydlela doteď, ale měla bych, jsem totiž dcera krále Nathana."

Mladíkovi spadla brada málem až na podlahu.

„Co to je za výmysl?"

„Chcete říct, že jsem lhářka?" zvýšila jsem na něj hlas.

„To jsem neřekl, ale jak můžete něco tokového jen tak vypustit z pusy?"

„Myslete si, co chcete, ale to, co jsem vám řekla, je pravda. Klidně si to ověřte."

„To taky udělám. O to se nebojte."

Potom, co si do svého zápisníku zaznamenal poslední poznámku, zvedl se, rozloučil a odebral se někam pryč.