Z pohledu Rebeky...
Opět jsem měla ten pocit. Ještě nebylo tak pozdě, jako obvykle, když jsem se setkávala se svým bývalým věznitelem. Sotva zapadalo slunce. Netuším, jak to dělal, ale cítila jsem jeho pohled přes stromy v zahradě i přes tlusté zdi paláce. Nemělo cenu otálet. Nadešel čas. Musela jsem s pravdou ven. Už tu nechci být a dělat někomu stín. Už toho bylo dost.
Vyšla jsem ven z paláce a po cestě jsem přemýšlela, jak to svému únosci řeknu. Nemělo cenu chodit kolem horké kaše, a tak když jsem dorazila na místo setkání a než stačil můj únosce cokoli říct, vydoloval jsem ze sebe: „Já už nechci být princezna."
„Cože?"
„Už nechci být dál princezna."
*****
poznámky autora:
V této kapitole se Rebeka definitivně rozloučila s Ritou a vrátila se ke svému dřívějšímu já. Po propuštění z nemocničního křídla daroval Daniel Ritě náhrdelník. V paláci se také konal pohřeb.
ČTEŠ
Adoptovaná princezna
ActionPrincezna? Která malá holka si alespoň jednou nepřála být tou urozenou slečnou na vysokých podpatcích v krásných dlouhých šatech, se spoustou drahých šperků a hromadou služebnictva? Rebeka je mladá patnáctiletá dívka, která si odjakživa nepřála nic...
