Adoptovaná princezna

Ostatní

Z pohledu Rebeky...

Od odchodu mého únosce uběhlo už několik dní. Pravděpodobně. Přesně jsem to vědět nemohla, žádné hodiny tu nebyly, ale alespoň jsem to mohla odhadnout podle té malé žárovky, co se ostudně krčila uprostřed stropu. Přes den se sama rozsvěcovala a na noc se zase sama zhasínala. I když jsem se mohla plést. Občas jsem měla pocit, že se nacházím uprostřed dne a najednou byla v mé cele tma a jindy jsem byla tak ospalá a světlo pořád svítilo. Ať už to bylo, jak chtělo, stejně jsem si na zeď, nad postel, kusem betonu z rozbité podlahy, zaznačila za „každý den" jednu čárku, abych měla přehled o tom, jak dlouho tu jsem.

Za tu dobu, co jsem tu byla zavřená, se ke mně nedostala ani kapka vody nebo trocha jídla. Začínala jsem být zoufalá. Možná ani ne tak z hladu nebo žízně samotné, ale ze zvuku žaludku, co vydával, a aby toho nebylo málo, přidaly se k mému žaludku i zuby, které dala do pohybu ohromná zima. Navíc, čas se tu táhl tak pomalu, že mě to dohánělo k šílenství. Bylo těžké se tu nějak zabavit, moc věcí se tu totiž dělat nedalo.

Jak dlouho mě tady takhle hodlal držet? Bez vody, bez jídla, bez lidského kontaktu. Nikdy bych nevěřila, že něco, co jsem dřív příliš nevyhledávala, jako byl lidský kontakt, mi bude tak neskutečně chybět. Stýskalo se mi po známých tváří. Stýskalo se mi po matce a sestře. Jak ráda bych se vrátila domů. Co po mě vlastně můj únosce chtěl?

Každý „další den" jsem se pokoušela svého únosce upozornit na to, že jsem pořád tady a že na mě možná zapomněl. Křičela jsem a bouchala do dveří, jak dlouho jsem jen mohla, ale nic se nestalo, jen mě z toho bolelo v krku a na rukách jsem si nadělala pěkné škrábance a modřiny. Nakonec mi nezbylo nic jiného než dál čekat.

Choulila jsem se do klubíčka. Byla jsem tak zesláblá, že jsem si nepřála nic jiného než umřít. Jedinou věcí, ke které jsem se neustále přemáhala, bylo zaznačit si další den.

Žárovka nesvítila, přesto moje tělo s posledními zbytky sil zaznamenalo, že se ve dveřích otočil klíč.

„Jak se ti tu zatím líbí?" promluvil ke mně známý hlas.

„Prosím, zabijte mě," škemrala jsem a snažila se od sebe přitom rozlepit oči.

„Zabít tě? To ne. Máme s tebou docela jiné plány," řekl hrdě.

„Prosím," žadonila jsem znovu, ale odpovědi se mi už nedostalo. Místo toho jsem ucítila, jak mě můj únosce zvedá a odnáší mě někam pryč.

Octla jsem se na místě, kde bylo teplo, nebo alespoň tepleji než tam, kde sem až do teď byla. Cítila jsem kolem sebe příjemnou vůní právě uvařeného jídla. Najednou moje tělo jako by ožilo. Pořád jsem byla slabá, ale ta vůně mě naplňovala nadějí.

Seděla jsem s ostatními dětmi u večeře. Většině z nich bych odhadovala nejvíc třináct let. Vypadalo to, že jsem tu ze všech nejstarší, což mě patřičně znepokojovalo.

„Ahoj, tebe jsem tu ještě neviděla, jak se jmenuješ?" promluvila na mě holčička, která seděla vedle mě.

„Ahoj, no, nejsem tu nejspíš až tak moc dlouho," usmála jsem se na ni, „jsem Rebeka."

„Já jsem Lucie."

„Ráda tě poznávám Lucy," dala jsem si do pusy další sousto toho něčeho na talíři, „nevíš, proč tu jsme?" a pokračovala jsem v našem rozhovoru.

„To nevím, ale když tě odvedou, tak už se nevrátíš."

Svými slovy mě vyděsila. „Kam tě odvedou?" zeptala jsem se o něco hlasitěji, než jsem chtěla.

„Pst...," tišila mě Lucie. „to nikdo neví," naklonila se ke mně a zašeptala.

„Předpokládám, že ani nevíš, co s tebou dělají."

„Ne, to nevím," přiznala, „prý ti dají nový život a pak tě odtud pustí. Tak jsem to alespoň slyšela," odklonila se ode mně a vrátila se k jídlu, jelikož se naším směrem zakoukal strážný. Po zbytek večera jsem už na Lucii nepromluvila, pro jistotu.