Adoptovaná princezna

Úplatek

Z pohledu Marcuse...

Dnes se konečně můj otec rozhoupal k tomu, aby si s Ritou nechal udělat DNA testy otcovství. Byl jsem až překvapený, kolik času mu to zabralo, než se k tomu odhodlal. Když moje matka řekla Nathanovi, že je můj otec, tolik to neoddaloval a testy musely být hotové hned.

Než se ale do paláce dostane někdo zvenčí, aby vzorky odebral a než vzorky doputují do laboratoře a než se vůbec někdo pustí do jejich analýzy, měl jsem tak trochu volného času k využití. Dnešní den byl opravdu jako stvořený pro velmi dlouhou projížďku.

„Zařídil si to?" ptal jsem se svého člena ochranky, který mi byl o něco bližší než ostatní. Nebyl to můj přítel, ale věřil jsem mu víc než ostatním. No i tak ale slovo VĚŘÍM bylo trochu moc silné. Prostě „věřím" asi tak jako komukoliv jinému, takže nevěřím. Z tohohle jsem se poučil už dávno. Nikomu se nedá věřit a na nikoho se nedá spoléhat, kromě sebe sama.

„Jistě Vaše výsosti, tady to je." Podal mi telefon. Úplně ten nejobyčejnější, který se dá na trhu sehnat.

„Výborně. Trochu se projedeme."

„Jistě, hned nechám přistavit auto."

Opravdu to dlouho netrvalo a Rupert přistavil limuzínu. Nasedl jsem do ní a řekl, aby jel k parku. Cesta tam trvala necelou půl hodinu, tak jsem si mezi tím pustil nějakou hudbu a u toho jsem se koukal ven z okna na prosté lidi s jejich obyčejnými starostmi.

„Tady zastav."

„Jistě Vaše výsosti," řekl Rupert a zastavil u kraje chodníku.

Rupert mi otevřel dveře a já vystoupil z limuzíny. Pár zvědavých lidí mě počastovalo svým pohledem, ale dál se o mě nikdo nezajímal. „Za půl hodiny se potkáme na druhém konci u hradeb.

„Ale Vaše Výsosti," začal protestovat Rupert, ale já ho utnul.

„Udělej, co říkám!" zvýšil jsem hlas. „Těch třicet minut sám bez tebe zvládnu."

„Jak myslíte Vaše Výsosti." Bez dalších řečí nasedl zpátky do limuzíny a odjel pryč.

Šel jsem do parku. Dal jsem se směrem k řece. Svítilo slunce, ale foukal nepříjemně studený vítr, tak jsem potkal jen minimum lidí. Cesta k mostu mi utíkala rychle. Když jsem šel přes řeku, vytáhl jsem z kapsy ten obyčejný telefon, který jsem měl na jedno jediné použití. Zapnul jsem ho a vytočil jsem ono číslo.

„Nemocnice, oddělení laboratoří, prosím," ozval se mužský hlas.

„Doktor Wilson?" ujišťoval jsem se, že budu mluvit s tou správnou osobou.

„Ano, u telefonu."

„Dnes by vám měli do laboratoře přijít jisté vzorky krve na testy otcovství," šel jsem rovnou k věci.

„To je možné, chodí nám spousta vzorků na rozbor. Co s nimi má být?"

„Potřeboval bych od vás laskavost. Chci, abyste ty vzorky vůbec netestoval a v odpovídající době poslal zprávu o tom, že se DNA shoduje."

„A proč bych to měl dělat?"

„Co říkáte na nabídku tří milionů. Ještě dnes budou ty peníze na vašem účtu."

„To je velkorysá nabídka, ale i tak říkám ne. Nechci přijít o práci."

„Jestli to neuděláte, nebude to jen práce, o kterou přijdete."

„Vyhrožujete mi?"

„Ano."

„Co mi zabrání v tom, abych zavěsil a zavolal policii?"

„Nechcete přece, aby se vaší ženě Karin a vašemu synovi Erikovi něco stalo, že ne?"

„Jak víte...? Kdo vůbec volá?"

„No, řekněme, že jeden velmi starostlivý občan." Chvíli bylo ticho. „Tak uděláte to?"

„Ano."

„Skvěle. A ještě jedna drobnost."

„Ano?"

„Pokud se to někdo dozví..."

„Nedozví. Nikdo se o tom nedozví, o to se postarám."

„Výborně. Tak nashle." Po ukončení hovoru jsem hodil telefon do řeky. Ještě chvíli jsem tam stál a díval se, jak padá ke dnu.