Adoptovaná princezna

Přítel?

Z pohledu strážce...

Jak se dozvědět více informací od někoho, kdo vám o sobě nechce říct vůbec nic? Určitě nemá smysl to z něj páčit, stejně by to k ničemu nevedlo, a ještě by se před vámi uzavřel. Když jsme obklopeni přáteli, těmi pravými, ztrácíme pozornost a občas na sebe prozradíme i to, co jsme nechtěli. To je mým úkolem, stát se někým, komu se dá věřit.

Přemýšlel jsem nad tím, jak začít a napadlo mě, že bychom se pro začátek mohli projít po paláci a zahradách. Nenucená procházka s příslibem naučit se něco nového. To by šlo, uklidňoval jsem se, při cestě do Ritina pokoje.

„Vy?" vyhrkla na mě překvapeně, když otevřela dveře.

„Ano, já. Jdu nevhod?" optal jsem se pro jistotu. Nikdy nevíte, jestli nerušíte při něčem důležitém.

„Ani ne, ale co tady děláte?" ptala se velmi udiveně, nejspíš nepočítala s tím, že mě tak brzy uvidí, jestli s tím vůbec počítala.

„Říkal jsem si, že bych vám to tu mohl ukázat, aby vás všude nemusel někdo doprovázet," snažil jsem se nějak rozumně začít rozhovor.

„To je od vás hezké, ale myslím, že mi to stejně ještě nějakou dobu potrvá." Ze začátku byla Rita velmi odmítavá.

„Nechcete se alespoň projít na čerstvý vzduch?" ptal jsem se trochu otravně dál. Musel jsem se svým důležitým úkolem začít co možná nejdříve.

„Mám tu balkon," odpověděla stroze.

„Dobrá, vidím, že vás ruším, no tak se uvidíme třeba někdy jindy. Neshledanou," chytil jsem ji za ruku a něžně ji políbil. Chtěl jsem v ní vyvolat pocit viny, že o něco přijde.

Už jsem byl na půl cesty pryč, když v tom: „A víte, že bych přece jen šla."

Oči se mi musely rozsvítit radostí. „Vážně?" otočil jsem se zpátky k ní.

„Jo."

„Fajn, tak pojďme," vrátil jsem se k jejím dveřím do pokoje.

„Jak se vlastně jmenujete, ještě jste mi to neřekl," zavřela dveře a začala vyzvídat i když by to mělo být naopak.

„Jsem Daniel."

„Daniel? Moc pěkné," usmála se na mě.

„Já jsem Rita, ale to už víš, všichni to tady vědí."

„To ano," přikývl jsem. Kdo by to nevěděl?