Adoptovaná princezna

Propustka na svobodu

Z pohledu vypravěče...

Poslední den. Ano. Byl to poslední den na tom proklatém místě plné temnoty a smutku. Ritin únosce se předešlého večera přišel za Ritou podívat, aby se s ní rozloučil. Za všechny ty roky mu přirostla k srdci i když s ní měl samé potíže. Nikdy žádné dítě nebylo přímo jeho, ale kdykoli nějaké poslal zpátky do světa, nějak se nemohl smířit s myšlenkou, že už je nikdy neuvidí.

„Těšíš se domů?" vyzvídal.

„Myslíš do paláce?"

Neznámí muž přikývl.

„Ani nevím, nejspíš ano. Kdo by se netěšil, ale nejvíce mi asi chybí ty barvy."

„Barvy?" udivil se.

„Co budou vidět z oken. Tady je to samá šedá a černá."

„Aha," ušklíbl se. Čekal, že se bude těšit na jídlo nebo třeba na měkkou postel. Tuhle odpověď nečekal.

„Nebojte se, budu o vás vyprávět," prohodila Rita s nadšením v hlase.

Cizinci se zježili hrůzou všechny chlupy na těle. „To nesmíš. Nesmíš o tomhle tady nikomu nic říct," vyhrkl ze sebe rychlostí blesku.

„A proč?" divila se Rita. Copak tu nebyla vždy doma?

„Protože jsem ti to řekl." Dál už se Rita na nic neptala, protože, co cizinec řekl, to bylo svaté, svatější než boží desatero.

„A o čem tedy můžu mluvit?"

„Raději o ničem. Vyhýbej se jakýmkoli otázkám, na které nemáš vhodnou odpověď."