Adoptovaná princezna

Večeře

Z pohledu matky...

Dnes bylo celý den zataženo a deštivo. Kvůli tomu jsem nemohla naplnit své plány na zahradě, a tak jsem je odsunula na neurčito a řekla si, že se budu věnovat zvelebování našeho nového domova.

Většina místností v domě už vypadala podle mých představ, ale pořád někde chyběly nějaké drobnosti. Ty se ale ještě nějakou chvíli daly ignorovat. Co mě momentálně trápilo nejvíc, byl nepořádek ve věži. Jedinými užitečnými věcmi tam byla ta vyřezávaná skříň a ten bílí toaletní stolek. Docela dobře bych si ho uměla představit ve své ložnici. Všechno ostatní ale byly krámy na houby, kterých bylo třeba se zbavit, aby se prostor ve věži mohl využít k něčemu jinému.

Když jsem si v hlavě udělala seznam věcí, co bych dnes chtěla a měla udělat, na nic moc jsem nečekala a pustila se do zařizování. Nejdříve jsem telefonicky objednala kontejner na to staré harampádí z věže a potom jsem jela na nákup.

Napřed jsem zajela do obchodu s domácími a zahradními potřebami. Do obývacího pokoje, ke krbu, jsem pořídila dvě obrovské šedé vázy a do nich umělé květiny. Chtělo to tam trochu barevně oživit. V domě není kytek nikdy dost, s těmi, co rostou na zahradě, je ovšem hodně práce, takže umělé postačí. Pár jiných jsem vzala i do dalších místností.

Do jídelny jsem koupila několik obrázků se zlatými rámečky s výjevy přírody, aby stěny nebyly tak prázdné a taky pár kýblů s červenou barvou, abychom mohli vymalovat. S tím ale budu muset počkat na víkend, na holky, aby mi s tím pomohly.

Do každého pokoje jsem pak koupila i závěsy, a ještě pár dalších drobností do kuchyně a koupelny. Potom jsem to vzala do supermarketu a potom rovnou domů, abych stihla všechno uklidit a do zařídit, jak jsem si představovala, než se holky vrátí ze školy domů.

Zrovna jsem věšela poslední závěs, když jsem zaslechla, jak se otevírají vchodové dveře. „Ahoj, tak, jak bylo ve škole?" optala jsem se Rebeky, která jako první vešla do kuchyně.

„Dobrý," odpověděla jednoduše.

„Jenom dobrý? To se dneska nestalo nic zajímavého?"

„Ani ne, až na to, že byla Kamila zkoušená," odpověděla mi, vzala si jablko z mísy na ovoce a zmizela za rohem.

„A jak to dopadlo?" ptala jsem se Kamily, když se se sestrou v kuchyni vystřídala.

„No, pětka to není."

Jakmile Kamila začínala takhle, věděla jsem, že to není dobré. „Tak co si dostala, čtyřku?"

Kamila jen souhlasně přikývla a vzala si banán. „Neboj, já si to opravím," uklidňovala mě.

„To doufám. A kdy?"

„Nevím, musím jít," odbyla mě a zmizela taky.

Povzdechla jsem si. Jedna byla horší, jak druhá. Rebeka se učí a se známkami nemá problémy, ale za to se s nikým nestýká. Kamila má zase kamarádů na rozdávání, ale se známkami je na tom příšerně. Nemusí mít přece samé jedničky, to po ní nechci, ale nemusela by z každého druhého předmětu téměř propadat.

Už bylo dost hodin, a tak jsem se pustila do vaření zeleninové polévky a pečení buchty, abychom se ještě v nějakou rozumnou dobu stihly najíst a taky aby holkám stačila vychladnout zítřejší svačina.

"Rebeko, Kamilo, pojďte jíst!" zavolala jsem na své dcery, aby se se mnou šli společně navečeřet.

První, kdo se dolů přiřítil, byla Rebeka, která hned začala na stůl v jídelně chystat talíře a příbory. Kamila přišla o něco později, ta se nikdy do ničeho takového moc nehrnula. Když scházela schody, vykoukla jsem na ni z kuchyně. V ruce zase držela telefon a v uších měla sluchátka.

"No tak, nemůžeš si ten krám pro jednou nechat nahoře?" optala jsem se Kamily s patřičným naštváním. Poslední dobou si zvykla u jídla poslouchat hudbu a ostatní u stolu ignorovat, což se mi vůbec nelíbilo.

"Co?" zeptala se mě, když si vyndala jedno sluchátko z ucha a konečně zvedla oči od zářící obrazovky. Podívala jsem se na ni a naštvaně jsem svraštila obočí. "No jo," odpověděla mi sama od sebe, protočila oči v sloup a už si to cupitala zpátky do svého pokoje.

"A co ty tady zase vyvádíš?" zhrozila jsem se, když jsem viděla, že Rebeka na stůl nachystala i čtvrtý talíř.

"Chystám talíř i pro tátu," odvětila mi jen tak.

Zůstala jsem stát jako přibitá k podlaze. Věděla sem, že jí táta chybí, ale nenapadlo mě, že někdy udělá něco takového. Ve chvíli byla v jídelně i Kamila a sedla si ke svému místu u stolu.

"Vy mě jednou utrápíte," povzdechla jsem si a podívala se do očí každé z nich, "obě." Šla jsem k Rebece a vzala jí talíř z ruky. Vydala jsem se do kuchyně, abych ho schovala i se lžičkou tam, kam patří. Když jsem došla zpátky do jídelny s hrncem, Rebeka už u stolu seděla taky. Položila jsem tedy kastról s polévkou na připravené prostírání.

"Kolik, kdo chcete?" zeptala jsem se děvčat a začala jsem jim rozlévat polévku do talířků.

"Mě stačí," řekla Kamila uraženě.

"Mě taky," odfoukla Rebeka ještě uraženěji.

„Holky, vím, že to v poslední době nebylo lehké, ale spolu to zvládneme. Uvidíte." Mluvila jsem k nim s jistým odhodláním, ale spíše jsem přesvědčovala sama sebe.