Adoptovaná princezna

Místnost se zrcadly

Z pohledu vypravěče...

Být sama se sebou v jedné místnosti, na to už byla Rebeka zvyklá, ale být sama se sebou společně se svým odrazem v zrcadle, to bylo docela něco jiného. Každý den se musela dívat na svůj zubožený vzhled, který se den ode dne rozhodně nezlepšoval, spíš právě naopak. Musela koukat i na své vzpomínky, které se jako střípky postupně vzrcadlové stěně odrážely. Den po dni vídala svůj odraz v zrcadle, každý den byl stejný ale jednoho dne se to změnilo.

Rebeka seděla v koutě s opřenou hlavou, a právě ve chvíli, když zvedla ke svému odrazu v zrcadle oči, její odraz se od zrcadla odlepil. Vyděsila se, vykřikla a rychle se od zrcadla vzdálila. Rebečin odraz v zrcadle se na ni usmál a dal si ukazováček přes pusu.

Rebeka se nedůvěřivě k zrcadlu vrátila. „Kdo jsi?"

„Já jsem ty," odpověděl její odraz, a přitom se pořád usmíval. A je to tady! Zbláznila jsem se, pomyslela si.

„A kdo jsem?" ptala se Rebeka zvědavě jako by jí ona sama o sobě mohla říct něco víc, než doposud věděla.

„Teď? Teď si vězněm."

„Vážně? To je mi tedy novinka," prohodila Rebeka sarkasticky. „Nechci být vězněm a ty to moc dobře víš!"

„Tak nebuď," utrhl se na ni její odraz, jako kdyby to bylo něco, co mohl ovlivnit.

„Jak?" ptal se Rebeka napjatě a opravdu doufala, že ji její odraz poskytne nějakou kloudnou odpověď.

„Jsi přece princezna."

„To tedy nejsem."

„Tak buď vězněm," řekl jí odraz naštvaně a zaujal stejnou pozici i výraz jako Rebeka.

„Ne počkej, neodcházej," křičela na sebe Rebeka do zrcadla, ale už ji nikdo neodpovídal.