Ty a já...osudové chvíle /FF POBERTI/❌

15. kapitola - James a Lily - Společné chvíle

Zbývalo deset minut do šesté hodiny večer. Hotelovým bytem dvojice Nebelvírů se rozprostíral chlad z otevřeného okna, a proudily dovnitř tiché zvuky v podobě cvrlikání ptáčků, občas projíždějícího nějakého auta a i sem tam byl slyšet hluk od lidí z ulice.

Rudovlasá dívka si stáhla rukávy Jamesovy mikiny více přes dlaně a stále vyhlížela z jednoho okna ven na chodník. Nakonec okenice zavřela, jelikož už jí byla velká zima, a ani vypůjčená teplá mikina to nezachránila.

Nervózně se posadila na pohodlný gauč a ptala se sama sebe: ,,Kde jen může být!? Co ho zdrželo?!" Strachovala se o svého spolubydlícího.

Po chvíli nic nedění se zase zvedla a přešla do ložnice, kde si asi potřetí za den pročetla seznam úkolů, spíše takový informační letáček, co jim zadala nejspíše škola.

Čtyřdenní lehká práce v jednoduchém podniku a domácnosti.                                                                    Jednodenní návštěva všeobecného muzea.                                                                                                            Jeden den volna.  (Možnost využít   přidělených peněz.)

Dále obsahoval spousty poučení a pravidel. 

Když ho celý prolétla očima, otevřela zásuvku u Potterova nočního stolku a chtěla tam soupis řádně uložit. Jenže šuplík už byl obsazený. 

Ležela tam prapodivná látka, a při uchopení do ruky lehce studila a jakoby protékala prsty. To by nebyla Lily Evansová, kdyby si nedala dvě a dvě dohromady. Na sto procent poznala neviditelný plášť. Šikovná věcička, pomyslela si a vybavily se jí všechny ty záhadnosti ohledně Pobertovských vtípků.

Rozklepla ho, protože zvědavost jí nedala a chtěla si ho vyzkoušet, jenže z něj něco vypadlo. Tvrdě to dopadlo na zem, ale nevypadalo to, že by věc utrpěla nějaké škody.

 Byl to sešit s tmavě hnědými koženými deskami, na nichž byl vyražen obrys nějaké květiny.      

Nemá se lézt do cizích věcí, ale zvědavost se nějak uhasiti musí. Lily opatrně a bez problémů rozevřela malou knížečku  a otáčela stránky se stále větším údivem a úsměvem listovala dále.

Teď už věděla co za květinu se na deskách sešitu nacházelo. Byla to Lilie. Jako Liliana. Jako Lily. Lily Evansová.

A  v těch deskách byly schovány popsané stránky s informacemi o ní. Datum narozenin, oblíbené knihy, předměty, barva a zvířata,  pokusy o milostné básničky, náčrty originálních přání k narozeninám, sem tam i podobné kresby, jaké našla u něj v pokoji v Bradavicích.

James jí měl prokouklou a věděl o ní všechno, jak se již přesvědčila včera.

Zámek cvakl, dveře se otevřely, zavřely a bytečkem se ozvalo: ,,Jsem doma, paní má!!!"

Lilka schovala sešit do klokaní kapsy mikiny a s potěšeným a úlevným úsměvem ho běžela na přivítanou obejmout.

,,Čím jsem si to zasloužil?"   divil se zaraženě James Potter. 

,,Ani nevíš, jaká tu bez tebe byla nuda. Kde jsi byl tak dlouho? Dělo se něco?" stěžovala si dívka.

Ráno totiž mladík odešel, naobědval se v práci, a tudíž ho od sedmi hodin ráno vidí zrzka poprvé. A bez něj byl byt tichý a pustý. Jinak řečeno, tak moc jí chyběl.

,,Já věděl, že mě ještě budeš prosit, abych zůstal. No a jaksi, prostě ta cesta odsud do práce je dost složitá,..." ušklíbl se, nervózně si mnul zátylek a poté s radostí objetí opětoval.