Ty a já...osudové chvíle /FF POBERTI/❌

29. kapitola - Hrad jako vězení

U každé dvojice, u každého jedince, u všech nastala chvíle návratu. Někomu spadl ze srdce kámen úlevy, že se již nemusí stavit přímo proti záludným mudlovským předmětům, podivně vyhlížejícím mudlům a jejich nezvyklým zvyků. Další část se bez emocí vrátila zpět do vstupní haly, s myšlenkou, kolik dohánění učení na ně čeká. A valná většina stěží zadržovala slzy a slova lítosti, která si razila cestu ven. Do myšlenek naší všude známé skupinky se vehnala především bázeň. 

Kate seděla v bídném stavu na ošetřovně. Hned po příjezdu usoudila, že bude nejlepší, když nalezne tichý kout a klid a vydala se do kuchyně. Seděla a popíjela kakao, když ji vzpomínky zavalily jako tsunami a ona se pod ní složila. Po pár dnech na tom byla hůř jak dříve. A tak odpočívala a pod dohledem madame Pomfreyové hledala sama sebe a lék na svou pochroumanou dušičku. Měla v hlavě takový zmatek, že nevěděla, na co myslet dřív, jestli se litovat nebo zlobit, jestli odpouštět nebo ne. 

Nezodpovědný viník za to všechno snad právem vnitřně chřadl a zdrchaně očekával příchod jeho přátel, kteří s ním pravděpodobně za pár chvil přeruší kdejaké pouto.

Přes školní pozemky si tisknouc ruce poskakovala šťastná dvojice, která v tomto rozpoložení viděla i tmavé zatažené nebe blankytně modré a děsivé Černé jezero jako okrasné jezírko plnící se z horského potůčku. Jak jen mohla, zamilovanost jim nasadila růžové brýle, přes které se lépe koukalo.

,,A co tím jako myslíš? Že tě kluci nazvou borcem, když jsi mě po šesti letech získal?! Nebo že se budeš opět nesnesitelně chvástat, jak moc jsi neodolatelný?!" čertila se Lily nad Jamesovými úvahami, jaké asi budou reakce na jejich novinku.

,,Lily, nic takového si nemyslím. Jen si ale představ, co tomu každý asi řekne? ,No konečně, Lily se nezdá!' To budou ty nejčastější slova, která budeme ještě týden slýchat. Nebo: ,James se překonal, dostal jí!'" s úsměvem se zaobíral svými představami. Pak se ale přece jen sehnul a jako utěšení jí i sobě si neodpustil dvě líbnutí na tvář. A nejen nyní, toto si neodpustil a ani neodpustí již nikdy.

Lily s klidnějším výrazem ale pokračovala se škodolibým úšklebkem: ,,Ale nezapomeň, že jsem to byla já, kdo tě první dostal, ne ty. Jinak bys za mnou tolik let neběhal."

Tam kde byl hluk, na druhé straně naopak vládlo ticho. Remus s Lucy od rána mluvili velmi střídmě, jako by bylo potřeba si každé slůvko uchránit do budoucna, nebo už je všechny vyčerpaly. Ovšem drobná ručka si hověla v té mužské již tak nějak podvědomě. Když ale zaslechli bujarý smích a zaregistrovali v blízké dálce zářivý závoj vlasů, ruce automaticky rozpojili, jejich soukromá bublina se rozpadla a nadšeně se vydali vítat své staré dobré známé.

,,Náměsíčníku!"

,,Dvanácteráku!" 

,,Lily!" ,

,Lucy!" 

To jim chybělo.

,,Hej, hej!" posmívala se děvčata dvou mužům, kteří se ještě nyní tiskli v objetí. ,,Chováte se jak holky!"

,,Závidíš, Lily!" odvětil jí na to James a pohotově tiskl její útlé tělo na to své. ,,Podívej jak koukají!" smál se nový pár svým kamarádům, kteří si nestačili ještě dát dvě a dvě dohromady a nevyvodili neuvěřitelnou skutečnost.

,,Vy dva spolu...?" zaraženě ale potěšeně hádal Rem.

,,Co myslíš?" natahoval to všemožně Potter. 

,,Jo!" zapištěla Lil a políbila svou drahou dvojičku na ústa.

,,To ne! Tohle nemusíte, vážně!" na oko se hnusila Lucy, které ale bylo opravdu lehce nepříjemné pozorovat štěstí okolních, i když jim ho ze srdce přála. Tohle jí ale dodalo naději. Když James s Lily můžou, proč my s Remem ne?