Ty a já...osudové chvíle /FF POBERTI/❌

26. kapitola - Remus a Lucy - Souboj Titánů

,,Rychle, rychle,...sakra!" lamentoval světlovlasý mladík a skákal po místnosti s jednou nohou v kalhotách, přičemž druhou se tam právě snažil dostat.

Takováto podívaná se naskytla hned po ranním probuzení lenivé dívce. Lucy si rozmrzele protírala oči od ospalků a mrmlala tiché a zásadně slušné nadávky. ,,Reme!" vyjekla, když dlaní slepě nahmatala vyhřátou matraci, ale bez jejího obyvatele. Tolik se těšila na další probuzení vedle něho.

,,No?!" odpovědí jí bylo nevrlé zakřičení. ,,Lucy?" - ze zamračení ji vytrhl měkký tón hlasu, vycházející z úst mladého Lupina - ,,Promiň. Co se děje?" Věnoval jí i přes to poloviční pozornost, jelikož se soustředil na zapínání koženého opasku a poté knoflíčků u nově vyprané košile.

Právě rozepnuté oblečení sebralo dívce všudy přítomnou chladnou mysl. ,,Ehm,...co to děláš?"

,,Chvátám. Zaspal jsem a už hodinu mi běží pracovní doba," zděšeně kontroloval náramkové hodinky. ,,Ahoj, ahoj!" vyběhl z pokoje rovnou na verandu.

Sedící Lucy jen zmateně civěla na otevřené dveře, a poté jako blesk vystřelila za ním. Zběsilostí nebrzdila a proto na něj, doslovně do něj, narazila, když vybíhal z bytu. S klopýtnutím mu padla do rukou, čemuž se nebránila. 

Ze spletence objetí je vytrhl děsivý zvuk zacvaknutí zámku. Oba se zpomaleně podívali navzájem do strnulých tváří. ,,Tašku. Zapomněl jsem tašku," ztuhle zašeptal Rem. ,,A musím do práce."

,,Reme, chtěla jsem ti připomenout tu dnešní plánovanou návštěvu muzea a večeři v restauraci. Jenže to...nevyšlo," sdělovala blondýnka neutrálně, nevědě jak reagovat. Situace, že mladý Nebelvír zapomněl, jí přišla k popukání. Ale moment, když se za nimi zamkly dveře, a oni bez klíčů zůstali na chodbě, zrovna nezaváněl smíchem. Nebo alespoň nyní pro tuto dvojici. A fakt, že se Lucy otřásala zimou, jelikož se nacházela v krátkém pyžamu, byl jen o důvod více k politování.

,,Na," stáhl ze sebe tenký šedý svetr a jako pravý džentlmen ho podával muž ženě. Mladá Taylorová si do převzala a vděčně si ho oblékla. Jeho lem si stáhla co nejvíce přes kraťasy a nervózně stiskla rty. Přece jen v kraťáskách pod peřinou doma, a v kraťáskách na veřejnosti na chodbě, to byl pro stydlivou ženu velký krok a šok.

,,No to je skvělé," vyfoukl přebytečný vzduch z plic. ,,Připravím se o kvalitní spánek, zabouchnu se na chodbě, a k tomu všemu ve všem figuruješ i ty, která to nemohla nijak ovlivnit. No nejsem já šikula," uchechtl se Rem a rozhodil rukama.

,,Berme to tak, že za pár let se tomu budeme společně smát. Takhle si oba tvoříme vzpomínky," snažila se to též brát pozitivně  a sportovně jeho dvojička.

Společně. Společně se smát. Společné vzpomínky. Společné chvíle. Společné žití. Dojde k tomu někdy?

,,Já,...asi skočím dolů, jestli tu náhodou nemá pan domácí klíče, nebo obejdu sousedy. Jiné řešení nevidím. Hlavně si musím pospíšit než mi tu zmrzneš," přejel ji nečitelným pohledem  se slovy, za chvíli jsem u tebe, a zmizel v přízemí domu.

Lucy si krátila chvíli pochodováním od jejich dveří, k těm sousedovic. Nachází se v sotva známém prostředí, mezi neznámými spolubydlícími, v nevhodném oblečení a v ještě nevhodnější dobu. Londýn se probouzí déle, než začínají nižší vrstvě společnosti služby a směny, jako mladému studentovi. 

Tudíž teď se krčila drobounká postavička v rohu, a snažila se na spěchající kolemjdoucí nedívat, nebo naopak urychleně vysvětlovat svou situaci, i když je to vůbec nezajímalo. Poptávala se i po pomoci, ale bez odezvy.