Ty a já...osudové chvíle /FF POBERTI/❌

22. kapitola - Sirius a Kate - Přešlapy do propasti

,,Tak jdu na to," ozval se za ní mužský hlas, který sám sebe podporoval. Nádech, až získal pocit, že si roztrhne plíce a s nimi i hrudní koš, výdech. Odhrnul si patku, která mu zbyla, a na kývnutí jeho dvojičky předstoupil před obdélníkové zrcadlo. To co viděl, bylo: ,,Nemožné." Byl to jeho vlastní odraz, ale přeci se nepoznával.

Vzdech a vykulené oči, tím jeho reakce zdaleka nekončila. Sám sobě se zapřísáhl, že snahu Kittynky ocení a připravoval si chválu, i kdyby zuby ve vlasech byly sebevětší. Snažil se udržet si chladnou hlavu, při nejhorším zaražený výraz a pomalé uvažování. Jenže jeho Nebelvírské já s sebou probudilo a rozbouřilo moře nehezkých citů. Jeho mužské ego bylo raněno, když přišel o věc, na níž si tak zakládal. Přišel o jeho součást. O dokonalé vlasy a zároveň i kontrolu nad sebou.

,,To není možné! Ne! Co jsi tam s těma nůžkami dělala!?! Dělalas to vůbec někdy!?!" nadechoval se zhluboka a vydával i takovéto tóny. Zděšení se zrcadlilo v rozbouřených očí a na varovné hlasy nedbal.

Kate se z bojácného očekávání, přesunula do hysterického strachu. Výbušnost, ješitnost a pýcha, to pro ni charakterizovalo Siriuse Blacka. Vyděděného dědice rodu Blacků, staršího bratra Reguluse, člověka, v němž se poslední dny nedokázala zorientovat.  Ale i přesto si představovala úsměv a popichování, jaká hrozná kadeřnice je.  Vzít to sportovně a s humorem, to byl její plán.

,,Ale já jsem ti říkala, že do toho nejdu!!!" nedala se pohltit docela strachem a selhávajícím hlasem křičela. Vlastně by se to lépe spodobňovalo se sípáním a šeptem.

,,Tak jsi se do toho neměla pouštět!!!" hned se ohradil. Frustrovaně projížděl kraťounké vlasy, při čemž po krku ho již nic nešimralo, nic mu nespadávalo na ramena, délka byla nulová.

,,Já nechtěla!!! Kdo mě nutil!? Kdo!? Kdo říkal, neboj, věřím ti, nezáleží mi na tom, to zvládneš?!!! No kdo!!!" zatnutou pěstí s každým slovem udeřila ještě s větší vervou do desky stolu. 

,,Merline, to je tak těžké někoho v rámci možností normálně ostříhat?!! I já poslepu bych to zvládl lépe!!! Alespoň tak, že by mi tam zbyly nějaké vlasy!!! Děláš si ze mě srandu, nebo jsi vážně tak neschopná!!!" 

Z fáze výčitek se přesunul na nebezpečný a vrtkavý způsob útoku. Útoku na její citlivou osobu, rány, které špatně mířené mohly strašlivě ublížit, tenký led, který se snadno prolomí a zanechá za sebou hlubokou propast, slova, jako jedovatí hadi.

,,A kdo ti tady celou tu dobu vaří?!! Já!!! Já uklízím, starám se o tebe!!! Já blbec se nechám přemluvit k té největší chybě v mém životě!!!" vyslovila v zápalu vzteku.

,,Vaření? Tomu ty říkáš poživatelné jídlo, co mi tu dáváš?!! A za největší chybu ve svém životě považuje, že jsi mě ostříhala...oprava, oholila?! Ty jsi toho zažila tak málo a o opravdovém životě nemáš ani ponětí!!!" tahal z rukávu jednu urážku za druhou. 

Slova ostřejší jak břitvy, se zasekávala Katie do slabých míst. Znehodnocovat její práci, podrývat její sebevědomí, to byla jen pramalá bolest, než jakou kdy zažila. Nejslabší místo pro ni bez tak byli přátelé. Ale připustit si, že Siriovi věřila skutečnost, že se změnil, připustit si svou naivitu a lehkovážnost, špatnou počínající důvěru a to, že ho považovala za přítele v nouzi, to ji ji ranilo snad ještě více, když viděla jeho reakci. Jeho reakci na její bezmeznou snahu.

,,Moje jedna z největších chyb v životě je, že jsem se nechala přemluvit k tomuhle pobytu. Že jsem s tebou setrvala ve dvojici. Že jsem ti začínala věřit."