Ty a já...osudové chvíle /FF POBERTI/❌

2.kapitola - Poslední, první hostina

     Mezitím, co jsi Poberti utahovali ze spolužáků se stříbrno-zelenými kravatami, do Velké síně se trousili poslední opozdilci. Právě zahlédli dvě vcházející dívky, rudovlásku a blondýnku. 

     James Potter si jich hned všiml a už chtěl ,,svou" rudovlásku pozdravit, ale Lupin do něj šťouchl loktem: ,,Být tebou, tak ji nechám dneska na pokoji. Víš, jak už ji musíš štvát." Dvanácterák jen zakroutil hlavou, nadhodil okouzlující úsměv a podíval se na Blacka, který mu ukázal zaťaté pěsti. 

    James se otočil na dvě Nebelvírky, procházející zrovna kolem: ,,Teda, Evansová, víš, že jsi nám přes ty prázdniny zase zkrásněla a vypadáš, jako ta nejkrásnější růžička." Lily ho dál ignorovala a Lucy pokračovala za ní.

     Kate je právě dobíhala, protože se střetla s profesorkou McGonagallovou a byla donucena si zavázat kravatu. Jak tak běžela, začala se jí rozmotávat tkanička u boty. Než stihla jakkoliv zareagovat, cítila, jak se jí noha o něco zasekla, a začala padat. 

     Dopadla na něco, nebo spíš na někoho měkkého, a ucítila dvě teplé dlaně na pase. ,,V poho?" zeptal se jí hrubší hlas. Zvedla hlavu, a uviděla zubícího se Siriuse Blacka. Urychleně se zvedla, omluvila a přisedla o kus dál ke svým kamarádkám. 

    Cítila se zvláštně. Moc často se spolu nebavili, a když už, tak se pošťuchovali. Ona na něj neřvala, jí se jeho dotyk líbil, FUJ!

      ,,To byla..." ,,Katei Wilsonová." dořekl za Siria Náměsíčník. ,,Já vím, ale loni, sice jsem si jí moc nevšímal, ale vypadala jinak. Řekl bych, že je taková...hezčí?" pronesl zmateně Tichošlápek. Jakmile ale viděl pochechtávající se kluky, rychle dodal: ,,Nepřišlo vám, že byla nějaká smutná?" Ti jen pokrčili rameny: ,,To bude tím, že je to všechno naposledy." odpověděli a soustředili svou pozornost na rozklepané prvňáky.

     Celý průvod došel před stupínek se stoličkou, na níž ležel starý kouzelnický klobouk. Klobouk se zavrtěl, trhlina připomínající ústa se otevřela a vyšel z ní hluboký hlas, který přilákal pozornost všech čarodějů. 

      ,,Za dávných dob, když jsem byl mlád a Bradavice též, panovala tu jednota, již jinde nenajdete. To čtyři věrní přátelé rozhodli tehdy spolu zřídit tu ze všech na světě nejlepší kouzel školu. ,,Společně učme potomstvo" řekli a netušili, že osud brzy zavelí, aby se rozdělili. Znal snad kdo lepší přátelé na celém světě širém, než byli lstivý Zmiozel s udatným Nebelvírem? Snad pouze jeden další pár, o němž nebylo sporu: Rowenu z hradu Havraspár a Helgu z Mrzimoru. Co zvrtlo se? Byl opravdu tak špatný konec nutný? Nu, já tam byl a povím vám celý ten příběh smutný. Dí Zmiozel: ,,Učme jen ty, co nejčistší krev mají." Havraspár zas: ,,My jen ty, co nejchytřejší se zdají." A Nebelvír: ,,Chci toho, kdo odvahu má a sílu." Jen Mrzimor ochoten byl brát všechny bez rozdílu. Prvotní přátel obavy zdály se liché býti, vždyť každý z nich v své koleji jen koho chtěl, mohl mít. A tak například Zmiozel, jak říkal jsem už prve, dál ke studiu přijímal jen mágy čisté krve. V Havraspáru pak učit se jen nejchytřejší směli, kdo k nebelvírským patřit chtěl, musel být ctný a smělý. Ostatní všichni skončili v dobráckém Mrzimoru a mezi čtyřmi přáteli nezdál se být stín sporu. Tak v naší škole život šel naoko bez potíží, čas nesvárů a rozmíšek se tehdy už však blížil a čtyři mocné pilíře bradavického hradu zachvěly se a začaly zápasit o nadvládu. Zdálo se tehdy, že boj ten, v němž druh s druhem se bije, neslavným koncem hrozí všem a škola nepřežije. Až jednoho dne po ránu Zmiozel náhle zmizel, a přestože pře ustaly, v srdce nám přišla svízel. Z této nerozlučné čtveřice tři mez námi zbyli, koleje se však nikdy víc jak dříve nespojily. Teď Moudrý klobouk přichází, vy víte co se chystá: do kolejí vás rozřadím na čtyři různá místa. Letos však přidám něco víc, poslechněte co zpívám: Když dělím žáky z Bradavic, nepěkný pocit mívám. Plním sic jen svou povinnost, přesto se trochu zdráhám, mám obavy, že škole své do hrobu napomáhám. Ach, vězte všichni, kdo tu jste, že naše škola čelí, jak nikdy ve svých dějinách strašnému nepříteli. Teď musíme se sjednotit, za jeden táhnout provaz, jinak se zevnitř zhroutíme, to je má zpráva pro vás. Však už jsem dost vás varoval, co říct jsem chtěl, to víte. Přistupte, ať do kolejí se zařadíte." dokončil svou píseň klobouk.