Ty a já...osudové chvíle /FF POBERTI/❌

28. kapitola - Remus a Lucy - Tichá láska

,,Kam jdeš, Lucy? Byt je přeci na druhou stranu," zcela se po odchodu Maxe Rem uvolnil. Opadl z něj tlak, ale přišel strach z následujícího. Ale tón hlasu, ten podstatně změkl. Zato u Lucy tomu bylo naopak.

,,Jestli jsi zapomněl, tak doma nic nemáme. A pokud tedy nechceš být o hladu, tak budeme muset zajít na nákup," odvětila mu na to chladným hlasem bez emocí, tak jak u ní nebyl nikdo zvyklý.

To rozsvítilo Removi v hlavě žárovku varování a nápadu. Již od začátku pobytu si schovával pozvání této přenádherné dívky na večeři pro podobnou situaci. Jeho plány byly připravit slečně Taylorové dokonalý den s návštěvou muzea a zakončen chutnou večeří. I když mu od začátku nic a nikdo nepřál, má šanci vše vyspravit dnes večer, alespoň žil v tomto přesvědčení.

,,A co kdybych tě pozval na večeři?" zašeptal, zatímco ji donutil zastavit svými pažemi na jejím pase. Jemně jí dýchal za krk a ona sama se divila, co vše může ještě za dnešek prožít a cítit jen díku tomuto muži.

,,Proč?" pípla zatajeným dechem.

,,Proč co?" nakláněl svou hlavu přes její rameno, aby alespoň částečně pohlédl do té krásné tváře

,,Proč bys mě zval?" usnadnila mu to, oč se snažil a přetočila se čelem k němu. Její ruce se opřely o tvrdou hruď, která byla zakrytá bílou košilí, a nic netušíc vypalovaly chlapci díru do srdce.

,,Protože chci?" naklonil hlavu na stranu, stejně tak jako vždy, když přemýšlel. Ve světle rozbité lucerny, na rohu ulice, vedle posprejované budovy, ne, to není ideální místo pro první polibek z čisté lásky. Bohužel není.

,,Tak mě pozvi," pobídla ho nadšeně.

Co to teď dělaly? Tiché a nevinné namlouvání? Ne! Toto nebylo nevinné, tady už šlo opravdu o něco víc. O city, vážnost, budoucnost. O ně dva.

A pokračovali by klidně dále. Tak dále, že by se dostali i k tomu polibku. Polibku, co jim nebyl dopřán díky přísnému strážníkovi, procházejícímu kolem.

V tu chvíli od sebe poodstoupili a v bezpečné vzdálenosti se nechala Taylorová vésti svým princem do restaurace snů.

Modré závěsy lemované stříbrnou kraječkou a v těžké látce rozprášené blyštivé ozdůbky noční oblohy, jako hvězdy na nebi.  Dosednutí jako na bílý sněhový obláček, který ale i přes to krásně hřeje. Zámecký klenutý strop s malovanými ornamenty nebes a nebesky krásných lidí, které byly jistojistě vytvořeny v  17. století v době baroka a stále zachovány.

Možná až příliš tíživý a usedlý luxus, ale pro ty, kdo má oči jen pro sebe, jde i přepychová zlatá socha a bohatě zdobené výklenky kolem hlavního dění. Ani ceník vybraných jídel je nevyvedl příliš z míry, jelikož se nejednalo o tak čistě horské ceny, co by nezvládlo pokořit lehké omezení a šetření do konce pobytu.

,,Co jsi říkala na tu lebku? Je to...neuvěřitelné," vytáhl jedno ze svých záchranných témat, když vázne konverzace, historii, Remus.

,,Je to...je to opravdu neuvěřitelné," zaraženě vydolovala dívka nějakou tu reakci a rozlíceně potlačovala protočení očí, nad tak okatým a upřímně k smíchu žalostným pokusem o řeč. ,,Zajímavé, že z takovýchto lidoopů jsme se vyklubali mi."

,,Já," najednou se rozchechtal Rem, ,,nedovedu si představit, že tvá praprapraprababička byla opice."

Tak tohle z něj tedy vyšlo? I já z pohledu vypravěčky musím pokroutit hlavou nad Lupinovým výstředním chováním, když se dostane blízko Lucy Taylorové.