Ty a já...osudové chvíle /FF POBERTI/❌

23. kapitola - Sirius a Kate - Ne vždy je konec šťastným

Pokrývka s proužkovaným vzorem se zatřepala. Po chvíli opět, až zpod ní nakonec pomalounku vylezla mužská ruka. ,,Ech," ozval se sten zafunění, když se celá hromada povlečení otočila. To střídaly zvuky bolesti. Načež se za chvíli Sirius posadil na pohovce, držíc si hlavu.

Jeho opilost a ani nynější kocovina nebyla ovšem tak silná, aby mu odepřela strašlivé vzpomínky na včerejší noc, které zničily nejen jeho samotného. Útržky si skládal k sobě a sestavoval celý příběh jako z puzzlů.

S každou další  minutou si byl nejistější. Byl si nejistý, jestli se mu zdála noční můra, a on ji nedokáže rozlišit od skutečnosti, nebo se z něj stal nekontrolovatelný zloduch, ten, jímž nikdy nechtěl být. Jeden fakt to vše ale popíral. Prohrábl si své dlouhé vlasy. Ano, dlouhé vlasy. A nebyl on náhodou včera večer ostříhán?

I na vzdory bolesti, jako střepu v hlavě, potácivé chůzi a zatemněnému myšlení, se dobrovolně přinutil ověřit si své domněnky. Stále mu ale nezbývalo nic jiného, než doufat. Doufat v štěstí, v sen. 

Pohledem nic a nikoho v dosažitelné blízkosti nezaregistroval. Šoupavým krokem prozkoumal pokoj, kde očekával úlevu, ale nic. Kuchyň s jídelnou a menší pohovkou, kde již zasahoval obývací pokoj, mu taktéž nepřinesla pocit štěstí. Jen tíhu na srdci. Tady se vlastně vzbudil, takže toto zjištění měl potvrzené. 

Nakonec zamířil do ložnice a chytl za kliku.  Dveře nešly otevřít, zděsil se. Se zbystřenějšímy smysly ještě jednou zatahal za kliku, ale nemýlil se. 

,,Kate?! Halo, Kate?!" dovolával se odpovědi. Něco se vevnitř hnulo, cítil pohyb u dveří. Pěstí zabušil a opakoval volání.

,,Blacku,...Blacku, opovaž se vstoupit. Být tebou bych to nedělala, nahlásím to." Rádoby výhružný hlas zněl spíše skřípavě a unaveně, jak by taky ne. ,,Běž pryč," sípala. Ve vyschlém krku ji ta slova drhly jako rýžový kartáč, bolestivě. ,,Vypadni,..."

,,Kitty, já...co se stalo, řekni mi to," žádal Sirius a tiskl k dveřím rozechvělou ruku. Byl si vědom, že je v ohrožení a ze školy ho můžou vyloučit, ale teď mu šlo jen o ni. Ovšem ale jinak než večer. 

,,Prosím..." to už znělo důrazněji.

Místo toho jen Sirius Black přešlápl a položil otázku ze své noční můry: ,,Co jsem ti udělal? Je to...to pravda?"

I když ona nemohla vidět jeho tvář, hlas vypovídal dost. Bylo mu to líto. Líto, co to ale je. Vždyť on se neumí hlídat, je to neomluvitelné. Co by se stalo, kdyby se nebránila? Hlavně na to nemyslete.

Mlčela Možná, že už ani nebyla schopna uvažovat a mysl byla zastřená oparem zničení. Byla tu teď a sama. V polovině pobytu, bez viditelné možnosti záchrany, v doupěti samoty, prázdnoty, nebezpečí. Stěží se přesunula na postel a ochranitelsky kolem sebe namačkala polštáře.

A co ji drželo nad vodou, nic. Teď již nežila, ona přežívala. Myšlenky se zasekly na osudném dni, a ona je nebyla schopna řídit. A kdyby jen myšlenky, ani emoce.  Bylo jí líto jeho, sebe...všech. Tak nesmyslně.

Strávily celý  den rozděleně ve svých "kajutách". Jenže nadešel čas, kdy už se to nedalo vydržet. Sirius přišel ke dveřím a zakřičel: ,,Vyrážím dveře, musíme si promluvit!!" Překvapivě se mu podařilo do ložnice dostat na potřetí, zámky nebyly dostatečně pevné.

Ve společné ložnici našel v chumlu peřin Kate. Lehce se prospala a nabyla opět své síly a statečnosti. Momentálně by ani nepřiznala, že měla včera strach. Nikomu jinému než sobě ne. Jakmile zpozorovala Blacka vyhrabala se z polštářů a v bojovné pozici se proti němu postavila. Pohledem mu říkala, jak jím opovrhá. I tak se jí ale třásla kolena.