Ty a já...osudové chvíle /FF POBERTI/❌

20. Kapitola - Sirius a Kate - Jako na horské dráze

Kitty, Kitty, Kitty, ... jak krásně a něžně to zní. Tak roztomile. Kate byla z nového oslovení nadšená. Stále si ho přehrávala  hlavě. Při ranním vstávání a tahání Siria z postele. Při přípravě i požívání snídaně. Při oblékání i stlaní. A i teď, při vaření.

Do nosu ji uhodila ,,vůně" spáleniny. Přiskočila k troubě a vytáhla vařící plech z tmavou hmotou uvnitř. Jenže po sotva dvou vteřinách dopadlo nádobí se řinkotem na šedé dlaždice, které pokrývaly celou plochu země v kuchyni, ale spálenina uvnitř zůstala nenarušená.

Jen její pokožka to odnesla. Ne příliš zběhlá Kate v domácích pracích, si opomněla nasadit ochranné rukavice. A jak to asi dopadá, když do holých dlaních vezmete rozpálený kov? Nechtějte ani vidět ty červené zarudlé dlaně, které byly v jednom ohni a štípaly.

Nejedna slzička utekla zdánlivě tvrdé a nebojácné dívce zpod víček. Byla tu sama, a tak se mohla nerušeně oddati do spárů bolesti a nepříjemností, které se po ní sápaly. 

Jako bezpečný kout pro ni posloužila černá dvířka od skříňky. Do ni, jakoby chtěla vpít svá záda, se opřela. Kolena přitiskla k prsům, jak jen to šlo. A hlavu zaklonila, vzhlížejíc na flekatý strop. Postižené dlaně nechávala volně položené vedle boků a tiše  vzlykala.

Dopadl na ni strach z prostředí, v nímž se nacházela. Částečný strach z toho, co přijde. Obavy, z náhlé Siriovi změny a neúplné důvěry v něj. Tíha dospělosti, která na ně všechny postupně padá. Zmatené pocity. Očividná nejistota. A do toho její nešikovnost. A...a ta bolest.

Její ranní nálada vyprchala jako bublinky z vody. Náladovost je její špatná vlastnost, ona to ví. Jenže zvrátit to nikdo nedokáže. Kdo se s ní chce kamarádit, musí ji přijmout i s tím. Přestože to nebude mít nikdy jednoduché. A kdo ne, není pro něj dost dobrá. 

Díky palčivé bolesti se donutila zvednout a co nejopatrněji zapnout kohoutek s vodou. Ten chladivý pocit. To Merlinovo vysvobození. Očkem hodila po hodinách a zhrozená zjistila, že do půl hodiny se vrátí Sirius. Nestojí o to, aby ji našel v takovém to stavu.

Ruce dochladila a s přemáháním a přemlouvání se, že na tu bolest musí zapomenout, začala s uklízením. Tu větší bolístku si přeci může ošetřit i poté. S doprovodem sykavých zvuků a cukání, odklidila nepovedené dílo do koše, k předešlým dvěma. Hlavní jídlo, které se zázračně povedlo napoprvé, nandala na talíř a neservírovala  ke stolu pod utěrkou, která zamezovala útěku vzduchu. Už zametala podlahu a vyčítala si ty promarněná léta.

Ona, jakožto dívka z čistokrevného a bohatého rodu, neměla doma kromě slušné reprezentace žádné povinnosti. Vše obstarávali zotročení domácí skřítkové. Rodiče ji ve Francii většinu času izolovali od normální společnosti a vodili na vznešené plesy, bankety a schůzky. Udělali z ní ženu, nepoužitelnou v praktickém životě, kde se spoléhá sama na sebe. 

A za to si nadávala. Neměla ani tu snahu, se učit a vzbouřit se. Od všeumělé Lily a vzdělané a dosti v mudlovském světě orientované Lucy získala jen pár začátečnických postupů, rad a receptů. Čistý základ ve stavu nouze. Týden se s tím uživí, ale co dál? Jak to bude dál?

Dometla poslední smetí a porozhlédla se po zaneřáděné lince a sjela pohledem na ruce horší a horší barvy. Popotáhla, jelikož nedokázala vzdorovat již vzdorovat bolesti. S povzdechnutím opět sjela na židli a tělo svalila na stůl. Pohybem zahnala své strasti jen na chvilku. Ale měla čas, tak proč ze sebe vše co dusila nevyplavit.

Ramena se jí nadzvedávala v pravidelných intervalech pláče. Slzy nechala svobodně téci ve dvou vodopádech. A slané cestičky, které po sobě zanechávaly, ani neměly šanci uschnout. Tělo se uvolňovala a stahovalo v záchvatech smutku a oddechu. Dostavovalo se slibované odlehčení.