Ty a já...osudové chvíle /FF POBERTI/❌

27. kapitola - Remus a Lucy - Závažné kroky

Ztuhlá živoucí hmota s nárazovou zástavou činnosti srdce a sípavým nádechem v nepravidelných intervalech...to byla Lucy ve chvíli příliš neočekávaného fyzického kontaktu s Remusem Lupinem, co si to samé snažil držet více od těla a statečně nasadil pevný vyrovnaný výraz.

,,Kdopak to je, miláčku?" opětovně jí položil zvídavou otázečku, kterou iniciovala jeho záporná vlastnost - žárlivost.

Lucy se zmohla na krátké odvětění : ,,Max." Ale i to pro ni bylo přemáháním. Dech se jí zastavil a při každém slově ji hlas drhl v krku jako rýžový kartáč na podlahu.

Jak dlouho o takové situaci snila, představovala si všechny ty romantické chvilky a něžnosti, a teď to bylo tu a ona pociťovala strach a nejistotu. Připadala si jako nevděčnice, osud jí splní sny a ona opět couvá, klasická nebelvírská povaha, že? Copak ale bylo rozumné vysvětlení náhlého obratu u jejího milovaného zmíněno? 

Ne, nebylo, a tak netušila co za tím nejneočekávanějším zvratem stálo. Mohlo to být chvilkové pomatení smyslů, čehož bude poté Lupin litovat, zmařené lásky kvůli sázce, s těmi se dostatečně seznámila v knižních románech, a nebo závažné rozhodnutí a konečný verdikt jejich šťastné budoucnosti. Ale pod tíhou nespočet otazníků se uchýlila k rozhodnutí tichého pozorování a následného hodnocení toho, na čem je.

Remus mezitím za trapného mlčení spřádal plány, které přinesou ještě velmi krušné časy a chvíle, osudové chvíle. Při přemýšlení automaticky mnul dívčina ramena a dařila se mu vcelku dobrá masáž. Na první dobrou by každý mudla i kouzelník jen pokýval hlavou či se zaculil nad krásně vypadajícím zamilovaným párem dvou mladých lidí. Ale i za tím vší se schovávala nepřející dáma celým jménem nevyhnutelná budoucnost.

,,Já jsem Remus Lupin," proťal nepříjemné ticho hlas hnědovlasého chlapce. I když se mu tento krok příčil všemi deseti, slušné vychování si prosadilo svou.

,,Maxmilián, Max," bez okolků přijal jeho nabízenou dlaň blonďatý rival. Cítil tu něco nevyřčeného a nejistého, ale nepřipadal si jako někdo navíc u hluboce se milovaného páru. Když se Lucy před tím svěřila, že údajný Remus je jen její spolubydlící, vše mu to sedělo a on získal příležitost. Jenže teď si podivný a staromládenecky vypadající týpek přijde na jeho lovné území a dva kohouti na jedno smetišti, to nedělá dobrotu. A tak se i on rozhodl vyřešit hádanku propojení vztahů.

,,A vy dva...?" počkal si s tázavě zvednutým obočím na odpověď. Z Lucy se sklopeným a vykolejeným pohledem nevyšlo ani písmenko. Ona sama totiž nevěděla, a tak nijak nezasahovala. 

,,,My dva se máme rádi," nalezl východisko Remus. Nelhal a při tom podal taková slova, která mají pro ostatní zájemce jasně přímou cestou naznačovat, tato je již zabraná.

,,Takže ne pouze spolubydlící?" připlížil se Max více k Lucy a pokoušel se zachytit její pohled.

Ale i takovou vzdálenost viděl Remus  jako nebezpečnou. Jeho nejistota a stálé podceňování, které příliš neukazoval, mohlo za to, že na každém rohu viděl hrozbu od někoho jiného. Bál se, že mu někdo Lucy přebere. A takový namakanec jako Max? S přehledem. Chtěl si Lucy držet blízko sebe, ale přesto od sebe. Chtěl aby byla šťastná, ale nic pro to nedělal. Dělal, ale činy měly jen opačný účinek. S ním být šťastná nemůže, tak jak by oba chtěli, a pokud by se naskytla příležitost  blízké náhrady, Remus ji ponořil majetnickým chováním.

A i nyní. Natiskl si dívku zády na předkloněnou hruď a vyčkávala na Lucyino jednání. Pokrčení ramenou ale muselo oběma stačit.

,,Takže mi ti děkujeme za milou návštěvu, Maxi, ale asi bychom ocenili více soukromí,"  prohodil Nebelvír s tím nejšibalštějším úsměvem, který svedl.