Špinavý obchod *DRUHÝ DÍL*

I. KAPITOLA

Juliette

Stála jsem u zábradlí a koukala do tmavé dálky. Přidržuji si u těla kabát a trochu se třesu, i přesto, že jsem na takové počasí v prosinci zvyklá. V New Yorku bude jen o několik stupňů méně... Už je to skoro půl roku, co jsem sem přijela, a jsou to první Vánoce, které trávím úplně sama. Bez rodiny. Bez přátel.

Povzdechnu si a zadívám se na tmavé nebe pokryté mraky. Dnes žádné hvězdy. Studený vítr si pohrává s mými vlasy a k uším mi doléhá moře, které někde pode mnou naráží do skal. Mám to tady ráda, hrozně jsem si zamilovala místní lidi, jejich zvyky a samozřejmě moře, ale přesto jsem na Vánoce sama a srdce se mi svírá při pomyšlení na blízké, kteří jsou tak daleko.

„Jul! Copak tam děláš?"

Překvapeně se otočím a slzy, které se mi dosud tlačily do očí, nahradí úsměv. „Já? Co ty tady děláš? Copak nejsi s rodinou?"

Přejde přes terasu a zastaví se přede mnou. „Přece tě nenechám na Vánoce samotnou!" na tvářích se mu objeví ďolíčky. Natáhne ruku, ve které má dárek zabalený ve zlatém papíře s velkou červenou mašlí. „Veselé Vánoce, chérie!"

„Ach, Pierre! To je tak milý! Děkuji," obejmu ho. Silně mě k sobě přitiskne a políbí někam na spánek.

„Je to jen maličkost."

„Maličkost, která mi udělala velkou radost! Rozbalím si to až doma, dobře? Zdržíš se?"

„No jasně! Jsem rád, že jsem vypadl z těch ceremonií, ale na půlnoční mši musím být zase ve městě."

„Tak pojď... Ale nemám nic nachystaného, dělala jsem akorát punč," pokrčím omluvně rameny.

Chytne mě kolem pasu a společně se vydáme do domu. „Já jsem to tak nějak předpokládal, takže jsem přivezl spoustu jídla... Co jsi tu vůbec dělala?"

„Ale nic. Jen jsem potřebovala na čerstvý vzduch," odpovím mu trochu posmutněle.

Stiskne mi ruku. „Volala jsi domů?" zavrtím hlavou. „Ale... jsou Vánoce...," snaží se mě přesvědčit.

„Zítra zavolám akorát Kim, ale s nikým jiným mluvit nechci. Nechci, aby se tady objevil otec a něco mi diktoval."

Na chvíli se odmlčí. „Zítra budu volat Marcusovi..."

Zastavím se a přimhouřím na něj oči. „Opovaž se mu něco říct! Slíbil jsi to." zkouší to na mě pokaždé, když s ním volá, ale naštěstí telefonáty nejsou časté. V podstatě, co vím, si od léta volali jen třikrát a vždy šlo o práci. Pierre rozhovor nesměroval na mě a Marcus už vůbec ne.

Povzdechne si. „Neboj se, neřeknu. Jen mě mrzí, že vy dva –"

Frustrovaně zaúpím. „Nechci se o tom bavit, Pierre..."

„Fajn! Stejně máš štěstí, že tě nenašel, že si nepřečetl naše noviny, události a neviděl tě."

„Já vím. Až to někdo zjistí, tak to prostě zjistí, ale sama nikomu nic neřeknu... a ty taky ne!"

„Až to zjistí, tak mi rozbije hubu...," zamručí si pod nosem.

Vejdeme do obýváku, já nám naleju punč a Pierre skočí do auta pro jídlo, které naskládá na stůl. Ten dům je jeho, respektive jeho rodiny, a když jsem sem přijela, doslova mi ho vnutil. Nacházel se kousek za Monakem v Cap-d'Ail, kde jsme jednou byli na večeři. Před půl rokem mi říkal, že má tady zašívárnu, tak jsem čekala nějaký útulný domeček, ne třípatrovou vilu! Byla jsem tu opravdu jako princezna a docela jsem se tady ztrácela. Dům zahrnuje sedm ložnic, každá má svoji koupelnu, šatnu a terasu. Já si vybrala jeden pokoj s pěkným výhledem a do ostatních nechodila. Většinu času jsem stejně trávila v obýváku nebo v luxusní černé kuchyni. V úplně spodním patře se nachází doslova celé lázně. Bazény, vířivky a sauny, ale tam jsem taky skoro vůbec nechodila. Když jsem měla čas, raději jsem si zašla na procházku k moři, kde jsem se koupala. Jasně, jsem zvyklá na luxus celý život, ale tohle už byl úplně jiný level, tady už jsem součástí monarchie. Proboha... dům měl i výtah, vinný sklep a kinosál!