Špinavý obchod *DRUHÝ DÍL*

XXII. KAPITOLA

Pierre

Ani jsem nedoufal, že zrovna my dva zůstaneme spolu o samotě. Připadám si jako idiot. Od otevření salonu na ni myslím pořád. Ten sex vůbec nepomohl, právě naopak, chci ji ještě víc. Je tak krásná, půvabná, sexy... a je to Marcusova sestra.

Do háje!

Nemůžu ani popřít ten pocit úlevy a štěstí, že Bea je pořád v Miláně. Moje snoubenka. Skončím v pekle! Začínal jsem tušit, že je něco špatně... Kdybych věděl, že tohoto anděla znovu potkám, do Milána bych tehdy neodletěl.

Sjedeme autem do přístavu, abychom se nemuseli vracet takovou dálku, a dál se vydáme pěšky. Město dobře znám, proto jsem se jen kochal pohledem na ni. Zamířili jsme podél pobřeží, až k plážím.

„Opravdu se mi tady líbí, takové malé pěkné městečko," pousměje se, chytne si klobouk do prstů a zakloní hlavu, aby se podívala na donjon, který se nachází na kopci nad městem. Já sleduji její ostře řezanou bradu, napjaté hrdlo a svůdně vykrojené rty a kalhoty mi jsou hned nějak těsné. Opět v její blízkosti.

„Ehm... nedáme si zmrzlinu?" ukážu na malý stánek nedaleko. Alespoň se schladím.

Brzy se ale ukáže, že to nebyl nejlepší nápad. Dívat se, jak špička jejího jazýčku krouží kolem smetanové dobroty, jsou největší muka. Proto se snažím věnovat konverzaci. „Ta věž, donjon, nahoře je popravdě nejstarší na území Francie a kolem je hrad z období Karla Velikého."

Znovu se tam zahledí. „Je to nádhera. Někdy bych se tam ráda podívala..."

Cokoliv budeš chtít...

„Co ještě mi o městě prozradíš?"

Výborně, soustředím se na dějiny a přestávám myslet pérem. Zamračím se. „Město bylo založeno roku 970 hrabětem Konrádem I. a po celou dobu se o něj přetahovala Francie s Monakem."

„Hmmm. Nedivím se. Tady bych si dokázala představit žít...," dolíže zmrzlinu, díky bohu, odepne si sandálky a vstoupí na pláž. Totálně pohlcen její nespoutaností ji následuju, ale boty si ponechám. Dojde až k vodě a nechá si smočit chodidla. Na pláži skoro nikdo není, je už pozdě odpoledne a ještě nenastaly ty horké dny, kdy se všichni přesunou na pláž.

„To nejsi jediná... třeba Coco Chanel si tu nechala postavit dům."

„Ach, opravdu?"

„Nebo švýcarský architekt Le Corbusier a taky rally závodník Gilles Panizzi..."

Zasměje se. „Tady je to samý rally závodník, jak tak slyším. Nějaký Panizzi, ten Sébastien a ty... Jaké to je?"

Zazubím se jako malý kluk. „Úžasný... Neuvěřitelný adrenalin. V jedné vteřině jsi na silnici, ve druhé můžeš vletět do stromu. Spoléháš se na sebe, svoje schopnosti, instinkty, reflexy a především na svého partnera."

„To zní... nebezpečně."

„Chtěla bys svézt?" nadzvednu obočí a čekám zamítavou odpověď jako u všech ostatních žen, ale překvapí mě.

Pomalu pokrčí rameny. „Nevím, možná ano. Líbí se mi, jak to popisuješ. To musí být zábava."

Zábava? To ano, když popřeš strach ze smrti a oddáš se rychlosti... Andílek je odvážný!

„Beru na vědomí," mrknu na ni.

„Ještě něco mi o sobě prozraď." Na tohle jsem zvyklý – jaké to je být princem, vyrůstat v knížecí rodině, blabla... „Ale něco, co neříkáš každému," poklepe si zamyšleně prstem po rtech. „Co se netýká tvého postavení, prostě něco, co nikdo neví... Kdo je vlastně Pierre?"