Špinavý obchod *DRUHÝ DÍL*

III. KAPITOLA

Marcus

O necelých šest měsíců dříve...

Papír s jejím podpisem, na který jsem čekal tak dlouho, pohodím na vedlejší sedadlo, když rychle nastoupím do svého Maserati. Měl bych se radovat, zbavil jsem se na dobro Deborah, ale o něco cenného jsem na druhou stranu přišel. Kličkuju mezi auty a nadávám na všechny.

„Bože, prosím tě, ať je doma a nedělá nějakou blbost...," říkám si tiše. Na každé červené nervózně podupávám nohou a drtím v pěstích volant. Volal jsem jí. Nezvedla to. Ať ji najdu klidně zlomenou a uplakanou ve své posteli, ale ať tam hlavně je! Spolu to vyřešíme... Cesta do bytu je delší než obvykle, i když vím, že to není pravda. To jen umírám strachem, že o ni najednou přijdu.

Když konečně rozrazím dveře do svého bytu, na moment se zarazím. Není tu. Neprozradila mi to ta tma, která zde panuje, ale pocit prázdné osamělosti, která tady se mnou bydlela, než se objevila Juliette. Zmuchlaný papír, který jsem popadl v autě, přistane na zemi. Nezajímám se o něj, a utíkám očima ověřit to, co srdce dávno ví. Má ložnice je prázdná a její? Zůstaly po ní jen šaty ze Santiaga, šaty ode mě. Vezmu mezi prsty ty červené a přičichnu k nim. Sednu si na postel a zoufale do nich zabořím obličej.

Proč nám to dělá? Proč si nic nenechala vysvětlit?

Nasraně je odhodím pryč a vstanu. Vytáhnu telefon, píšu jí, volám jí... nic. „Kurva!" zakřičím. Zavolám na vrátnici. „Neviděl jste odcházet před nějakou chvílí mladou ženu s kufrem?" vyštěknu na vrátného.

„A-ano, pane Santiago. Brunetu, asi před patnácti minutami."

„Nevolal jste jí taxíka?"

„Ne, pane."

Poděkuju a zavěsím. Začnu přecházet po pokoji. Kam mohla jít? Mysli, Marcusi! Je tu několik možností a hned se je vydávám ověřit. Nejdřív jedu k Mel do bytu. Ta na mě hledí vykuleně. Chce vědět, co se děje, ale nemám čas. Další zastávka je u Grace a Johna v restauraci. Jejich pohledy jsou dost podobné.

„Není tady. Proč? Co by tady dělala? Ani nevím, že jste se už vrátili, Marcusi," odpovídá mi Grace.

„Do hajzlu, kde může být!" usednu na židli a hlavu složím do rukou.

John si sedne vedle mě. „Co se stalo? Vždyť před několika dny... ty fotky... psali jste nám z Monaka a -"

„To je nadlouho, ale Jul se sbalila a odešla z bytu, netuším, kde je a potřebuju si to s ní vyjasnit."

„Marcusi... Dej jí čas, třeba šla někam do hotelu...," John mi povzbudivě stiskne rameno. „Volal jsi jí?"

„Samozřejmě. Nebere to." Grace hned popadne telefon a vytočí její číslo. Proč mě to nenapadlo? Jí to třeba vezme!

„Nic," Grace pokrčí rameny. „Nedostupná."

„Hele, počkej do zítra. Nevím, co hrozného se stalo, ale přece by jen tak neodjela. Určitě přijde do práce," snaží se mě uklidnit John.

Toho se právě bojím, že nepřijde, že už nikdy nepřijde... „Ne!" vstanu. „Musím ji najít." volají za mnou, ale neotáčím se. Nasednu znovu do auta a napadne mě ještě něco. Zavolám Chrisovi. „Dej mi číslo na Frederica Debourgha..."

„Co? Na co chceš jeho -"

„Dej mi to číslo a nekecej! Kvůli vašim odporným paktům nevím, kde je Juliette!"

Chvíli je ticho. „Myslel jsem, že jela za tebou... Všechno ví, Marcusi."

„Zničili jste ji!" a já nejspíš taky, pomyslím si. „Doufám, že jsi teď spokojený!"