Špinavý obchod *DRUHÝ DÍL*

XXVII. KAPITOLA

Juliette

Prázdno. To je to první, co vedle sebe zaznamenám. „Marcusi?" Ale odpoví mi jen ticho. Projmu si oči a zívnu. Na tváři se mi objeví lehký úsměv, když si vzpomenu na prožitou noc. Tělo mě bolí a mám hroznou žízeň. Nejdřív zajdu do koupelny, osprchuju se a odlíčím. Poté na sebe natáhnu šaty a vydám se dolů. „Marcusi?" zavolám, ale opět nic.

Prázdno.

Vše zůstalo na svém místě ze včerejška. Kromě Marcuse. Copak odešel?

Podívám se na hodiny a ztuhnu. Půl dvanácte.

Copak odletěl?

Zachvátí mě panika. To nejde... Nemůžu ho nechat jen tak odletět! Bez rozloučení? Nebo ta noc byla rozloučením? Vyběhnu do pokoje pro telefon a cestou dolů popadnu klíče od auta. Zavolám Pierrovi hned, jakmile se ocitnu venku. Nebere mi to, ale uslyším vyzvánění těsně předtím, než do něj vrazím. „Pierre! Pierre!"

Chytí mě za paže a trochu se vyděsí. „Co? Co se děje?"

„Musíme... musíme rychle na letiště!"

„Cože?"

„Honem!" Vysmeknu se mu a běžím k autu. „Kdy letí letadlo? Nebo už odletěl?" Neotáčím se, protože předpokládám, že jde za mnou, ale on stále stojí na místě a vykuleně na mě kouká.

„Co?! Nemůžu ho nechat jen tak odletět!" panikařím.

On se ale culí. „Pojď za mnou," řekne a vydá se zpět k domu.

„Co? Ne, Pierre, musíme – Pierre!" Nezbývá mi nic jiného, než ho následovat. Zastavím se u něj, on mě chytne za ruku a táhne směrem do zahrady. „Pierre! Co blbneš?"

Zastaví se až na trávníku za bazénem. „Běž se podívat," kývne hlavou směrem k zábradlí.

Vůbec ho nechápu. Mračím se, ale poslechnu a vydám se tam. To je moje místo, kde vždy stojím a koukám do dálky na moře. Otočím se zpět na něj. „Podívej se pořádně," řekne mi a tak se zahledím dolů na moře. Stojí tam jeden katamarán. Zaostřím a všimnu si nápisu na plachtě.

Vezmeš si mě, Juliette?

Vykulím oči. Nezdá se mi to?

„Pojď, hodím tě do přístavu," zasměje se mi Pierre za zády a já, pořád v úžasu, ho poslechnu. Dole jsme autem za minutku. Nevím, jestli mu Pierre dal vědět, že už jedeme, ale blíží se k přístavu. Jak je to možné, nastoupím na loď a se smíchem na rtech, se slzami v očích, ho pevně obejmu. Směje se.

„Myslela jsem, že jsi odletěl!" vytknu mu.

Odtáhne se ode mě s překvapeným výrazem. „Jak bych mohl odletět, když teď vím, že mě miluješ... Řekni to."

Celá se rozzářím. „Miluju tě."

„Ještě jednou."

Zasměju se. „Miluju tě."

Tak nádherně se usměje, že bych mu to nejraději říkala pořád dokola. „Taky tě miluju, hvězdo. Už bez tebe nechci být ani minutu, proto... Vezmeš si mě, Juliette?"

Neváhám a radostně přikyvuju. „Ano!" Z riflí vytáhne sametovou krabičku a navlékne mi jednoduchý briliantový prsten. Konečně mě políbí a je to náš nejsladší polibek.

„A teď... chceš se projet?"

S ním kamkoliv...

„Ne, že ten katamarán zničíte, je to půjčený!" zakřičí na nás Pierre a přitom se směje.