Špinavý obchod *DRUHÝ DÍL*

XXXIV. KAPITOLA

Marcus

„Mel, já vím, ale –" Povzdechnu si, když mě už asi popáté přeruší. „Mel. Chápu, že už nemáš čas. Ano... Ne... Ne, Juliette tady není. Jen prosím pošli ty návrhy a zruš... Proč ti to připomínám? Protože se to musí vyřídit, než odjedu na líbánky. Dobře... I já se těším." Zavěsím a úlevně vydechnu. Ještě napsat jeden mail a snad je to vše. Mrknu na hodinky, už je dávno po poledni. Juliette už se měla vrátit.

Vyruší mě pohyb, tak vzhlédnu, ale Jul to není. „Pierre?" Nečekal jsem ho, ale bylo na čase si promluvit.

„Chápu, že se mnou nechceš mluvit, ale nechci, abys mě na svatbě vraždil pohledem... už jen kvůli Juliette."

Přikývnu. „Posaď se." Odběhnu do kuchyně a popadnu karafu s alkoholem včetně dvou skleniček.

Pierre se zamračí. „Jsem tu autem."

Zpražím ho takovým pohledem, že jen odevzdaně popadne skleničku a začne s ní otáčet v ruce.

„Tak na rovinu... Nenávidíš mě, nebo co?" zeptá se přímo.

„Na rovinu ti říkám, že jsi ten poslední, koho si představuju vedle své sestry."

Zarazí se. „To snad přeháníš, ne?"

„Přeháním?" Kopnu do sebe celého panáka, odložím skleničku a nakloním se k němu přes stůl blíž. „Pierre, byl jsem u toho, když jsi střídal jednu holku za druhou! Viděl jsem vše, co se dělo v tomto domě. Vzpomeň si doprdele na tu noc, co jsme se nechali tetovat! Jak si tě mám asi tak představit se svojí sestrou?!"

Uchechtne se. „Děláš, jak kdybych byl já to jediný hovado! Co ty a ty dvě blondýny?"

„Co jako?" hodím po něm nevraživým pohledem.

„Vrazím do pokoje, a zatímco se s jednou líbáš, druhá se ti dobývá do kalhot! Vypadali jste jako zasraný sendvič! Ještě, že jsem nepřišel o deset minut později!"

„Nemůžu za to, že ses nejspíš nenaučil klepat!" okřiknu ho. V tom se oba zarazíme a vybuchneme v smích.

„Fajn... oba jsme hovada... Byli jsme Marcusi, změnil ses a věř tomu, já taky. Od té doby, co jsem byl s Beatrici, pro mě divoká jízda skončila a pak se objevila Margaret a... a..."

Raději si naleju druhého panáka a kývnu na jeho skleničku. Vypije to a já mu hned doleju. „Nezasloužíš si ji."

„A ty Juliette snad ano?" Povytáhne nade mnou obočí.

Mračím se čím dál víc. „Ne. Obě jsou dokonalý."

„Ano, to jsou... Tak v čem se lišíme? Máme příležitost být lepší a udělat je šťastnými."

Zamručím. „Dobře argumentuješ..."

Zazubí se na mě a hodí do sebe panáka. „Omluvit se ti můžu akorát za to, že jsem se ti hned nepřiznal k tomu, že ta záhadná žena z Nice je tvá sestra, ale slibuju, že jsem o tom nevěděl do té doby, co jsme se potkali v salonu. Ale nikdy se ti nebudu omlouvat za to, že jsem se do ní zamiloval."

Zakuckám se pitím a vytřeštím na něj oči. „Cože? Ty ji..."

„Ano, Marcusi. Zamiloval jsem se do tvé sestry... Přece si nemůžeš myslet, že bych ji jen tak zneužil. Známe se docela dlouho, vážím si tě. Tohle bych ti nikdy neudělal. Taky mám sestry a chápu, jak se musíš cítit, chápu tvé obavy."

Zavřu oči a promnu si prsty čelo. S tímhle jsem doprdele nepočítal! Moje malá sestra a můj přítel z vysoké? „A ona? Copak ona tě miluje?" ušklíbnu se. O sestřiných pletkách jsem nic nevěděl. Než odjela do Francie, pamatuju si, že se s někým vídala, ale oficiálně nám s Chrisem nepřivedla nikoho představit.