Špinavý obchod *DRUHÝ DÍL*

XIX. KAPITOLA

Marcus

Sledoval jsem ji. Každý jeden pohyb. Štvalo mě, že tady byla. Štvalo mě, že mluvila se sestrou. Štvalo mě, když si s ní povídali muži. Štvalo mě, že mě to štve!

V bledě modrých stříbřitých šatech vypadala jako ledová královna, ale ve mně probouzela žár. Stačilo se jen koukat, jak se směje, upravuje vlasy, a jak se jí rozparek dokonalých šatů otírá o nahé stehno.

Ach. Bože.

Kdybych mohl, už mám v sobě místo jednoho panáka drahé whisky pět. Všechno vypadalo v pořádku. Lidé se bavili a z toho, co jsme se sestrou předvedli, byli nadšení.

Jeden z nich mě ale nejspíš připraví o rozum. O trpělivost určitě.

Rozhlédne se kolem sebe několikrát. Dokonce ke mně zaletí pohledem, ale brzy zase putuje očima po místnosti. Koho jako hledá!? Stisknu skleničku pevněji v ruce a hledám známé tváře, ale nikoho nevidím. Jsem idiot. Čumím akorát na ni a nevšímám si okolí. Rozhodnu se připojit k jedné skupině hostů, v tom se ona dá do pohybu a s úsměvem na všechny vyjde před salon.

Tak to teda ne! Musím upustit páru. Kopnu do sebe zbytek alkoholu a vydám se za ní. Před salonem stojí hlouček lidí a kouří. Projdu kolem nich. Ona se podívá doleva, doprava a vydá se kousek dál do ulice, přitom si tře paže. Venku je dávno tma, teploty ještě nejsou zdaleka vysoké a ona má jen ty lehounké šatičky, které bych mohl v sekundě roztrhnout na dva kusy. Vydám se nenápadně za ní.

Zastaví se a poznám, jak svěsí ramena. S povzdechem se otočí, pohlédne na mě a lekne se. „Marcusi! Hledám Pierra, neviděl jsi ho? Myslela jsem, že si šel třeba zavolat..."

„Ne," odpovím prostě, přitom se mračím a nezapomenu si ji dnes už asi po tisící prohlédnout. „Co jsi to zase nakukala mé sestře?"

„Cože?"

„Říkala, že jste se viděly."

„Ach, ano. Chtěla se vidět, povídaly jsme si," pokrčí rameny.

„Jo, jasně, řekla jsi jí, jakej jsem hajzl? Co všechno jsem ti udělal?" ušklíbnu se.

Ona se zarazí. „Neblázni, Marcusi. Ano, chtěla si promluvit o tom, co se stalo, když jsme se vrátili odsud, ale...," zakroutí hlavou, „to už je teď stejně jedno." Chce kolem mě projít, ale pevně ji sevřu za paži a strhnu nazpět. „Co – Au! Marcusi!" sykne.

„Když je to jedno, proč sakra vytahuješ ten rozvod! Víš, že to nikdo nevěděl!"

Překvapeně zamrká. „Tak to ale není! Maya mi řekla, že o všem ví, že jsi jí všechno řekl, tak jsem si myslela... bylo to nedorozumění."

„Už nemysli, Juliette. Nechci, aby ses s mojí sestrou vídala."

Zamračí se a škubne rukou. „To nemyslíš vážně?! Pusť mě!"

Nepustím. Ještě pevněji ji stisknu a druhou ruku obmotám kolem jejího pasu, aby mi nemohla vyklouznout. Pro kolemjdoucí bychom vypadali jako zamilovaný pár. „Nebudeš se s ní vídat," řeknu klidným, ale varovným hlasem.

„No to určitě! Ty mi budeš tak něco přikazovat! V San Franciscu jsme si s tvojí sestrou sedly a..."

Tak trochu jsem ji přestal vnímat, protože mě zaujal pohled do jejího výstřihu, zvlášť když se mi pořád chtěla vyvléct a tím rozhýbala prsa. Nešlo přehlédnout, že nemá podprsenku... Mé tělo se mnou spolupracovalo, takže jsem si ji přitáhnul blíž, dokud se ty dva kopečky nezabořily do mého saka.