Špinavý obchod *DRUHÝ DÍL*

XXIV. KAPITOLA

Maya

Zvykla jsem si být sama poté, co zemřeli rodiče a mně zůstali akorát bratři. Studovala jsem v zahraničí a je vídala jen občas, ale když mi předevčírem bratr oznámil, že se asi příští týden vrátí do států, mrzelo mě to. Opět tu zůstanu sama. Jsem s tím ale smířená, navíc znám tu přece Juliette.

A Pierra.

Při myšlence na něj vykouzlím úsměv. Začal nový týden a já se v salonu chystala na návštěvu princezny Alexandry. Domluvily jsme si schůzku. Šampaňské s jahodami se chladilo, nějaké návrhy jsem měla připravené a tak tady jen sedím pod umělými květy, které zdobí jednu stěnu, a črtám si šaty.

Moje šaty.

Svatební.

Pracuji na nich už delší dobu. Chci jednoduché, elegantní a přitom okouzlující. Při každém tahu tužkou přemýšlím, jak by se líbily mámě... Snažila jsem se ve všem hledat pozitiva. Bude mi smutno po Marcusovi, ale tím snadněji se budu moct sejít s Pierrem. Přemýšlela jsem o tom návrhu, že spolu strávíme nějaký čas a všechna ANO přebila NE. Už jen ten hřejivý pocit, když na něj myslím, stojí za to.

Také na mě ale doléhají obavy. Jestli to Marcus zjistí... kdokoliv, až to zjistí. A to, co mezi námi je, vede to vůbec někam, nebo jsem jen princovo rozptýlení? Zavrtím hlavou. Přece je čestný člověk, nezahrával by si se mnou, zvlášť když už teď ví, kdo jsem.

Otevřou se dveře a já s úsměvem vstanu. Očekávám Alexandru, ale dovnitř vstoupí elegantní dáma. Sundá si sluneční brýle a zadívá se na mě. Přijde mi povědomá, ale nedokážu ji nikam zařadit.

„Dobrý den. Můžu vám nějak pomoci?" zeptám se s úsměvem a odložím svůj nákres na stolek.

„Dobrý...," odvětí dost chladně, což mě zarazí, ale snažím se nedát na sobě nic znát, přece jen je to zákaznice a podle vzhledu a postoje z vyšší vrstvy. Porozhlédne se po interiéru.

„Chtěla byste se poohlédnout po svatebních nebo –"

„Svatební šaty už mám," ušklíbne se.

„Tak nějaké společenské šaty? Můžeme si domluvit schůzku."

Přejde až ke mně. Její vysoké podpatky zaklapou na podlaze a mě zamrazí. Z ničeho nic mám fakt divný pocit, že tohle nebude jen tak nějaká zákaznice. Podívá se cynicky na můj nákres a uchechtne se.

Úsměv mě přejde. Zatnu zuby, protože tohle už je na mě trochu moc.

Pak po mně přejede očima, dost kriticky. „Mám i snoubence."

Pousměju se. „To se dá předpokládat," řeknu trochu drze.

„Ano?" Upraví si vlasy, takže zaznamenám nepřehlédnutelný zásnubní prsten. „Tak jak do toho zapadáte vy?"

Zamračím se. Vůbec nechápu, o čem mluví. „Prosím?"

„Varuju tě," přejde na tykání, což ve mně umrtví jakoukoliv naději na příjemný rozhovor, „dej od něho ruce pryč a najdi si jiného sponzora na ten svůj... krám."

Tak teď toho mám tak akorát dost. Ruce si založím na prsou a přimhouřím na ni oči. „Přestaňte mě laskavě urážet a řekněte mi, kdo sakra jste! Vůbec totiž nevím, o čem to mluvíte!"

„Jsem Beatrice Borromeo, Pierrova snoubenka."

Ztuhnu a ruce mi poklesnou.

„Viděla jsem vaše fotky na internetu, tak jsem tě přišla upozornit –"