Špinavý obchod *DRUHÝ DÍL*

IV. KAPITOLA

Juliette

Měli jsme dost práce. Už za tři dny se jely závody Rally Monte-Carlo, a o týden později, poslední sobotu v lednu, jsme pořádali menší ples. Měla jsem na starosti spíš ten ples, o kterém jsem diskutovala s Caroline, ale všemožně jsem se snažila pomoct i Pierrovi. V životě jsem se o auta nezajímala, ale s ním jsem tak nějak získala přehled. Vyprávěl mi o historii závodů cestovních aut, podívala jsem se s ním na všechny díly Rychle a zběsile, film Rivalové a Le Mans '66... Ale to, že sám pojede rally jsem se dozvěděla až v lednu. Hodně trénoval a někdy jsem se na něho zajela i podívat, ale spíš mě to děsilo.

Počasí v lednu je zrádné, zvlášť když závod na etapy probíhá v různé nadmořské výšce. Začíná se totiž v Alpách a etapy se jedou porůznu kolem francouzského městečka Gap, které je od Monaka vzdálené asi 3,5 hodiny cesty. Popravdě jsem byla vyděšená, když jsem viděla fotky. Mohlo tam sněžit, pršet, fučet... Byly to opravdu extrémně složité podmínky pro závod.

Měla jsem naspěch. Ze schůzky s Caroline v knížecím paláci jsem zamířila domů. Tam jsme měli sraz s Pierrem. Měl přijet z další testovací jízdy. Když zaparkuju před domem, jeho auto už tam stojí. Najdu ho v kuchyni, kde si ohřívá jídlo. Dělala jsem těstoviny. „Čau, čekáš dlouho?"

„Ne, před chvílí jsem přijel a akorát jsem stihnul sprchu." vlasy měl ještě vlhké. „Mám hrozný hlad, tak vydrž, a pak se pustíme do práce."

Usměju se na něj a jdu se zatím převléct z kostýmku a lodiček do riflí a svetru. Než se nají, všechny potřebné papíry vyskládám na konferenční stůl v obýváku. „Jaký byl trénink?"

„Dobrý."

„Dobrý ve smyslu nerozsekal jsem se?" ušklíbnu se.

„I tak se to dá říct..."

Povzdechnu si a mrsknu s deskami." Vážně to musíš jet, Pierre?" zakňučím.

Zazubí se. „Neboj, chérie, nejedu to poprvé a nikdy jsem se nerozsekal... i když vlastně..." zamyslí se.

„Pierre!"

Zasměje se. „Buď v klidu, pokud nebude náledí, tak to bude brnkačka... nejhorší budou ty erzety po tmě."

Vyvalím oči. „Po tmě?! To jsi mi neříkal! Jak po tmě!?" už jsem byla tak vzdělaná, že jsem věděla, co jsou to erzety, tedy rychlostní zkoušky, ale nikdo se nezmínil, že se pojede za tmy!

„Vážně ne? Některé erzety se jedou po tmě, no..."

„Pierre... Ty jsi opravdu –"

„Fakt se neboj, doufám, že mě budeš povzbuzovat!" přesune se blíž ke mně a drcne do mě přátelsky ramenem. „Hele, kdyby se mi něco stalo, všechny povinnosti syna hannoverské princezny za mě převezmeš ty, jo?"

Celá se nafouknu, otočím se k němu a pořádně ho bouchnu do břicha, až vyhekne. „S tímhle se nežertuje!"

Zasměje se a pak popadne papíry. „Pojďme raději na ten program." chvíli ho studujeme a já si zapisuju poznámky. „Při závodech jakýkoliv problém, stížnost budeš vyřizovat za mě, ano?"

„Jistě, ale snad bude vše v pořádku."

„V neděli po závodech se přesuneme na pobřeží, kde se vyhlásí vítězové. Mám na tebe prosbu... předáš poháry se strýcem Albertem?"

Překvapeně na něho zamrkám. „Já? Proč já?"

„Já je předávat nemůžu, když budu závodit, co kdybych tam stál já?" zasměje se. „Tak to převezme strýc, ale chtěl bych tam nějaké... něžné pohlaví."