Špinavý obchod *DRUHÝ DÍL*

XXVI. KAPITOLA

Pierre

Stojím od ní sotva pár metrů a přemýšlím, jak jsem to mohl takhle kolosálně posrat. Jednou jsi nahoře, jednou dole, to znám i z rally nebo yachtingu, ale v jejich očích jsem momentálně úplně dole. Takhle... když se na mě vůbec podívá, protože pohledem o mě za večer zavadila přesně třikrát. Ok, pevně jsem věřil, že mě pozoruje, když se zrovna nedívám.

S odchodem Beatrice jsem se neuvěřitelně uvolnil. Spadla ze mě tíha, o které jsem snad ani nevěděl, ale dlouho to nevydrželo. Nastoupila na mě matka, a navíc ta jediná žena, o kterou jsem stál, se mi úspěšně vyhýbala.

Bylo z toho u nás jednoznačně pozdvižení. Matka mě seřvala jak malého kluka. Nechápala, co se děje, ale já jí nebyl schopný odpovědět. Stejně mě neposlouchala. Jediný, kdo se bavil, byla Alex. Alespoň někdo za mnou stojí, i když je známo, že Alex neměla Beu ráda od začátku.

A strýc? Ten taky zrovna nebyl nadšený, protože jaké světlo to vrhne na naši rodinu, když jsem byl s Beou prakticky zasnoubený. Byl, ale vědělo to jen pár lidí. To byla má výhoda. Monako moc dobře vědělo, že spolu chodíme, už nás viděli v chomoutu, ale oficiálně zásnuby neproběhly. Všimnul jsem si ale také, že se občas strýc uculuje a mumlá něco o Američankách, měl naprostou pravdu, akorát on myslel určitě Juliette a já...?

Co mě opravdu znepokojovalo, bylo, že matka to nepřijala. Věděl jsem, že je v kontaktu s Beou a předpokládaly, že je to jen nějaký můj rozmar, co já vím... předmanželská tréma a změním názor.

Nemínil jsem změnit názor.

Ani za moje příjmení bych ho nezměnil.

Procitl jsem. Už nechci krásnou, perfektní manželku pro monackého prince, chci milující ženu pro Pierra Casiraghiho, která mě bude chtít pro to, jaký jsem, ne proto, kdo jsem. Když už teda někdy do chomoutu padnu, tak chci děti a smích a ženu, která bude... která bude jako...

Margaret.

Ještě ten den, co Bea odjela, jsem vyrazil do salonu. Musel jsem jí vše vysvětlit, omluvit se, hodně se omlouvat, a vůbec zjistit, co strašného jí Bea řekla, ale salon byl zavřený. Číslo jsem neměl a Marcuse jsem do toho zapojovat nechtěl, ten má své problémy. Každý den jsem tam přišel a hledal ji, ale nebyla tam... nebo tam nechtěla být, a tak mi zbývalo jen čekat na vhodnou příležitost. Ta měla rozhodně přijít v sobotu, protože jsme pro Juliette se sestrou chystali oslavu a Alex měla za úkol Margaret pozvat. Věděl jsem, že přijde.

Nečekal jsem však, že ji potkám už ve čtvrtek u Juliette...

Vcházím po cestě do zahrady, když uslyším dva ženské hlasy. Juliette a Margaret. Zůstanu stát za rohem, neboť uslyším vlastní jméno.

„Jaký Pierre vůbec je?"

Musím se usmívat, když mě Juliette popisuje... No pak už se jen mračím. Jak se Bea zachovala je příšerný a odnesla to Margaret.

„Já ani nevěděla, že je zasnoubený!" uslyším ji a nešťastně zavřu oči. Jak se to sakra mohlo tak zkomplikovat?! A když Jul popisuje můj vztah k Beatrici, tak jen protáčím oči nad její upřímností. Jo, má mě přečteného.

Chci se jim konečně ukázat, ale v tom Margaret vstane a chystá se pryč. Vrátím se kousek k autu a čekám. Když se objeví celá rozladěná a všimne si mě, ztuhne. Neví, co dělat, tak jen zdvihne bradu a chce mě obejít, jako bych tu vůbec nestál. „Margaret..." Nic. „Margaret." Jdu za ní, ale nezastaví. „Mayo!" Chytnu ji za paži a strhnu k sobě.