Špinavý obchod *DRUHÝ DÍL*

XII. KAPITOLA

Pierre

Nasednu zpět do auta a žalostně vydechnu. To se nemělo stát. Rukou si zajedu do vlasů a tiše zaúpím. Posral jsem to na plný čáře! Při odchodu jsem se jí nemohl podívat ani do očí! Vmžiku jsem vystřízlivěl, a to pro mě v tuhle chvíli bylo špatně. „Hectore, zavez mě do Velvet," dám mu pokyn.

„Jste si jistý, pane?"

Neodpovím, ale můj pohled směřující k němu mluví za vše. Tak vyjedeme od domu a na hlavní cestě se místo doprava dáme doleva. Nejlepší by bylo zajet do kasina v Monaku, ale takový blázen jsem zase nebyl. Minulý týden psali o „opilé Alex", dnes by psali o „opilém Pierrovi". V Nice je menší pravděpodobnost, že mě někdo pozná, zvlášť takhle pozdě.

Stáhnu si trochu okýnko, abych se líp vzpamatoval. V hlavě mi stále zní slova písně Lovin' You, ale s dost hořkým nádechem. Zašlo to moc daleko. Všechno zašlo moc daleko. Ten tlak z paláce, matka, Beatrice... někde jsem to časem musel ventilovat. Když tomu přičteme nedostatek sexu a totální nadrženost, která mi zatemnila mozek právě dnes...

Zajedu do sedadla a vypustím přebytečný vzduch z plic. S Juliette to budu muset napravit, aby vše bylo jako dřív, ale ne dnes. Dnes se chci opít a na vše zapomenout. Hector akorát zastaví nedaleko klubu. „Fajn. Díky za odvoz, Hectore, teď můžeš jet domů."

„Ale pane –"

„Jeď zpátky! Od teď tě zbavuji povinností, kdyby se tě někdo ptal, tak nevíš, kde jsem, a kdybych něco potřeboval, zavolám ti." Věděl, že se se mnou nemá cenu hádat, tak jen přikývne.

Vystoupím a zkontroluji svůj vzhled. Upravím si sako, trochu vlasy a vydám se do klubu. Velvet byl v Nice vyhlášený klub před rekonstrukcí a otevřel se znovu v lednu. Sázel jsem na to, že spousta hostů si zvykla chodit do jiných klubů a tady nebude tak narváno. To jsem se spletl. Lidí tady bylo dost. Hostesce vrazím padesát euro, abych využil jednoho ze soukromých boxů na patře. Schovám se v přítmí a úlevně vydechnu. Hosteska mi donese celou láhev Calvadosu a já začnu nadšeně popíjet. Jen já a ta láhev. Obklopen hudbou a křikem lidí, ale přitom sám. Vyhovovalo mi to.

Stoupnu si k zábradlí a bokem se opřu o zeď. Shlížím na to veselí, na DJ zabraného do své práce, na ochranku s tvrdým pohledem, na barmany kmitající za barem, a v tom uvidím něco, co mě zaujme. Nebo spíš někoho. Sklenička s brandy se mi zastaví na půli cesty ke rtům. Vyčnívá z davu. Možná to dělají ty běloskvoucí šaty. Nejspíš předtím byla na nějaké formální akci a sem zavítala spontánně. Jako já.

Na tváři se jí rozzáří úsměv, který totálně ladí k šatům. Je půvabná. Je dokonalá. Vedle ní stojí nejspíš kamarádka, která je podobně oblečená, více formálně, ale sotva k ní zaletím pohledem, protože visím na tom andělovi. Vypadá tak svěže a nevinně, že jí může být klidně i dvacet. Rozhodně je mladší než já. Když si přehodí nohu přes nohu a v černých lakovaných lodičkách začne kroutit nohou do rytmu hudby, všechny myšlenky jsou v tahu a jen čumím na její perfektní dlouhý nohy... Do té doby, než začnu očumovat její prsa. Bože, ta prsa...

Všimne si mě. Nejspíš vycítila pohled. Nezamračí se, ani se nezačne svůdně usmívat, prostě na mě jen hledí. Nejspíš čeká, co udělám já, ale já se k ničemu nemám. Stojím, popíjím a sleduju ji. Vrátí se k rozhovoru s kamarádkou, ale často ke mně zaletí pohledem. Toho si ostatně všimne i kamarádka, a když se otočí mým směrem, překvapeně otevře pusu a pak na mě začne s úsměvem mávat. Zatímco anděl se jí v tom snaží zabránit. Nereaguju a zmizím ve stínu.

Brzy se ale ozve moje potřeba, tak zamířím dolů na toaletu. Lidí trochu ubylo, stačím si všimnout. Vracím se za pár minut, jen kývnu na ochranku a stoupám do schodů, když mě zaujme rozruch v chodbě. Zastavím se.