Špinavý obchod *DRUHÝ DÍL*

XLI. KAPITOLA

Pierre

Přecházím sem a tam po nemocniční chodbě a v pěstích svírám vlasy. Takhle jsem si náš romantický večer nepředstavoval. Třesu se zimou, přitom mě polévá horko, ruce se mi chvějí, srdce prudce buší a samým strachem se mi obrací žaludek. Proč? Proč se tohle děje?

Z jednotky intenzivní péče vyjde sestra, tak ji hned odchytnu. „Co je s ní? Je v pořádku?"

Sestřička se trochu vyděsí, protože ji zoufale skoro zaženu do kouta, ale profesionálně mě začne uklidňovat. „Nebojte se, za chvíli vyjde doktor a ten vám vše poví." Povzbudivě se na mě usměje a opět mě na chodbě zanechá samotného.

Povzdechnu si a zády se opřu vyčerpaně o zeď. Jestli se jí něco stane, zabiju se dřív, než mě zabije Marcus. Váhal jsem, jestli mu mám volat, ale chtěl jsem počkat na informace od lékaře. Nevěděl jsem zatím nic, jestli jí operují nebo jen vyšetřují, jestli je při vědomí

nebo... Namáhavě polknu a sesunu se do podřepu.

Vůbec jsem nechápal, že se večer tak rychle zvrtl. Když jsem ji uviděl u auta, nejdřív mě vylekalo, že se někomu něco stalo, ale pak mi ukázala tu fotku. Měl jsem ji zastavit. Nevím jak, třeba skočit před auto, ale měl jsem ji prostě zastavit. Odjížděla celá rozrušená a já tomu nezabránil. Okamžitě jsem zaběhl do garáže a půjčil si Sébastienovo auto. Měla trochu náskok, ale zase to tady neznala. Přesto jsem ji našel v zatáčce zaklíněnou mezi stromy.

V ten moment se mi obrátil život vzhůru nohama. Bál jsem se toho, co mě čeká. Bál jsem se toho, že ztratím jedinou lásku svého života. Nevěděl jsem, jestli žije, ale já sám v těch několika vteřinách umíral. Okamžitě jsem zavolal záchranku a vyřítil se z auta. Moje lambo bylo od stromu nechutně rozbité a z motoru se kouřilo. Ve světlech se odráželo rozbité sklo.

Její bezvládné tělo jsem našel zaražené mezi airbagy. „Margaret!" vyrazil jsem ze sebe, ale hlas mi podivně přeskočil a musel jsem to několikrát zopakovat. Neodpověděla. Nepohnula se. Spala.

Z očí se mi začaly řítit slzy. Roztřesenýma rukama jsem se ji pokoušel z auta opatrně vytáhnout, ale podařilo se mi to až po chvíli. Ruku měla podivně zkroucenou, na tváři byly ještě patrné nezaschlé slzy a po spánku její běloskvoucí pleti se vyjímal rudý pramínek krve.

Ale dýchala.

Zmateně jsem kontroloval, jestli někde nekrvácí a nemá zapadlý jazyk a pak ji jen držel v náručí a čekal na pomoc. Díval jsem se do její překrásné tváře a modlil se, aby zůstala se mnou, aby žila pro nás dva a naši lásku. Pak už jsem měl vše v mlze, sanitka přijela velmi rychle, protože v Gapu byla nemocnice, kam ji také odvezli. Jel jsem za nimi autem, ale víc nic už se nedozvěděl.

Konečně se otevřou dveře a vyjde ošetřující lékař. Okamžitě vyskočím na nohy a ženu se k němu. „Jak je jí? Je v pořádku? Proboha, řekněte mi, že je v pořádku!"

„Nemějte obavy." Doktor nasadí úsměv. „Už je při vědomí. Kromě pár pohmožděnin utrpěla jen lehký otřes mozku a měla vykloubené rameno. Necháme si ji tady dnes na pozorování, ale zítra může jít domů."

Úlevně vydechnu a spadne mi kámen ze srdce. Žije a je v pořádku. „Udělali jste všechny potřebné testy?" ujišťuju se.

„Samozřejmě. Nemusíte se bát. Je jen dobitá a unavená, nicméně ona i miminko jsou zcela v pořádku."

Trhnu překvapeně hlavou. „Mi-miminko?"

O nějakou chvíli později, co ji převezli na pokoj a já se to snažil vstřebat, vejdu do jejího pokoje. Vypadá, že spí, ale uslyší mě a otevře oči. „Margaret? Andílku, jak ti je?" zeptám se zoufale.