Špinavý obchod *DRUHÝ DÍL*

ZÁVĚR

O čtrnáct dní později

Maya

Vrátila jsem se z nemocnice a už mi bylo docela dobře. Miminko v pořádku rostlo a já se snažila zvyknout na roli budoucí mámy. Také jsem se připravovala na to, jak to oznámím bratrům. Pierre protestoval, když jsem odmítla zůstat v paláci a vrátila se do svého bytu, ale stejně u mě trávil každý den. Dnes jsem to už nevydržela, a když se ozvala Juliette, že se vrací z líbánek, prozradila jsem jí své malé tajemství. Byla překvapená, ale nadšená.

Pierre naplánoval večeři venku poprvé od mé nehody, protože trval na tom, abych doma odpočívala.

Hezky se obléknu a před osmou jsem nachystaná. Přejedu si po rtech rudou rtěnkou a naposledy se zkontroluji v zrcadle, když zazvoní zvonek. Překvapí mě, když před dveřmi uvidím stát Hectora a s informací, že na mě Pierre čeká v paláci, se zamračeným pohledem nastoupím do auta. Bojím se, že opět budeme večeřet s celou rodinou. Ne, že by mi to vadilo, Alex jsem si oblíbila hned, Pierrova matka mě dost opečovávala a Albert se mnou hrozně rád laškoval, ale těšila jsem se na náš večer venku. Jen my dva. A miminko.

Zastavíme před palácem, kde už vyčkává Pierre. Rozzáří se, když mě uvidí. Stejně jako já. Políbí mě a pohladí bříško. „Bože, ty jsi tak nádherná!"

Usměju se a znovu si ho přitáhnu k polibku. Viděli jsme se u oběda a už mi tak chyběl. Věděla jsem, že jednoduché rudé šaty z mé tvorby na něj udělají dojem.

„Můžeme vyrazit?" zeptá se a chytne mě za ruku, když přikývnu. Čekám, že znovu nastoupíme do auta a sjedeme někam na pobřeží, ale ne. Projdeme kolem paláce a dáme se cestou k parku. Někteří kolemjdoucí nás vůbec nevnímají, někteří ano. Pořád jsem si na to nezvykla a ještě dlouho nezvyknu, ale už bylo veřejně známé, že v princově životě je nová láska. O miminku nikdo kromě rodiny nevěděl. Nejdřív jsem to chtěla oznámit bratrům, aby se to náhodou nedozvěděli z bulváru.

Před vstupem do zahrad Pierre zpomalí a já zpozorním. Lidí dost ubylo a na cestě stojí dva muži v černém. Pierre na ně přikývne a zamíříme dál. „Děje se něco?" zeptám se trochu vyplašeně.

„Vůbec nic. Vše je v pořádku," mrkne na mě. „Chtěl jsem, aby to dnes bylo speciální..." Zabočíme a já v úžasu otevřu pusu. „Protože si to zasloužíš. Protože jsi tak krásná. Protože tě moc miluju." Políbí mě a já nepřestávám koukat na tu nádheru.

Před jezírkem je prostřený stůl a celé okolí, všechny keře a stromy zdobí malá světýlka. „Proboha Pierre... Jak-jak jsi to zařídil?" nemůžu uvěřit.

Pokrčí rameny. „Nechal jsem uzavřít tuhle část parku, abychom měli soukromí. Líbí?"

„Je to... dokonalé!"

Usadíme se a já s nadšením koukám kolem sebe a nasávám atmosféru tohoto překrásného večera. Z fontánky šumí voda, slyším ptáky a veškerý život přírody. Je příjemný teplý večer s nádechem moře.

Pierre mě přes stůl chytne za ruku a já se zahledím na to nejkrásnější. Jeho úsměv, jeho oči. Hřeje mě teplo jeho dlaně a jen s tou největší láskou a spokojeností se usměji a vydechnu. „Děkuju ti. Je to opravdu neskutečné... jako sen."

Zavrtí hlavou. „Ale tohle není sen, andílku. To je realita." Nepřestává mi hledět do očí a pak se uchechtne. „To je... Já už to nevydržím, jsem moc nervózní."

„Cože?" zamrkám.

Vstane a následně poklekne přede mnou. Chytne mě opět za ruku. „Ano. Tohle je skutečnost. Naše skutečnost. A já bych ji nechtěl prožívat jinak, protože ty, tady, u mě," přitiskne si mé prsty ke rtům, „a naše miminko," položí mi druhou dlaň na břicho, „je jediná, ta pravá skutečnost, kterou chci prožívat. Každý den děkuju Bohu, že jsem tě potkal a pak znovu a teď už si nedokážu představit, že bys v mém životě nebyla..."