Špinavý obchod *DRUHÝ DÍL*

X. KAPITOLA

Juliette

Před palácem se ocitneme až v noci. Pierre už nikomu nevolal a rovnou zamířil do pokoje Alex. Následuju ho. Úlevně vydechneme, když najdeme Alex živou.

„Co- Pierre? Co tady děláš? Kolik je hodin?" Alex se posadí a promne ospalé oči. „Juliette? Co se děje?"

Sedne si k ní a stáhne si ji do náruče. „Proboha! Tak jsem se vyděsil... Co se včera stalo? Proč mi nikdo nezavolal?"

„Au!" Promne si ruku. Má ji zavázanou. „Nic se - Vy jste se kvůli tomu vrátili o den dřív?! Ježiši! Nic se nestalo... Jen malá nehoda."

„Malá nehoda?! Psali, že jsi vypadla z lodi! Opilá!"

Protočí oči. „Byla jsem s přáteli na lodi, a když jsem vystupovala, špatně jsem šlápla a spadla. Na chodník, ne do vody. Udeřila jsem se do ruky a hlavy. Nic víc. A opilá jsem teda nebyla!"

„Nic víc? Nic víc?!" zvýší hlas.

„Neřvi na mě!" zamračí se. „Jsem jen trochu odřená a mám naraženou ruku. Na hlavě mám akorát bouli, otřes mozku nemám. Stačí? Spokojený? Teď mě nech spát."

Chce se otočit, ale chytne ji a pořádně obejme. Myslím, že se nám oběma ulevilo, že je v pořádku. „Kdyby se ti něco stalo, tak mě to zabije...," zamumlá Pierre.

Oplatí mu objetí a povzdechne si. „Nápodobně. Mám tě ráda, bráško!" S pohledem na jejich krásný sourozenecký vztah se mi úplně hrnou slzy do očí. „A teď... Juliette, prosím tě, odveď si ho, ať můžu pokračovat ve spaní," řekne mi.

Usměju se a přikývnu.

„Ráno si promluvíme!" upozorní ji.

„Mrzí mě, že jste kvůli mně letěli zpět. Kdybych to věděla, hned bych tě informovala, abys teď tak nevyšiloval."

„Hele!" Ukáže na ni prstem, ale zastavím ho.

„Prosím tě, už ji nech. Je v pořádku!" Chytnu ho za ruku a táhnu z pokoje. Přejdeme k jeho pokoji. „Běž dovnitř, přinesu ti vodu. Nemáš hlad?" Jen zavrtí hlavou. Po chvíli se vracím zpět se džbánem vody. Celý palác už spí. Najdu ho sedět na posteli se svěšenou hlavou. „Tady. Napij se." Poslechne a pak unaveně zakroutí hlavou.

„Myslel jsem, že se jí něco stalo... Hlavou mi běhaly hrůzostrašný scénáře." Odloží sklenici a složí obličej do dlaní.

„Hej..." Přidřepnu si k němu a chytnu jeho ruce do svých. „Všechno je v pořádku, Pierre, už se uklidni." Přikývne a tak dál mlčíme.

Po chvíli ke mně zvedne oči, otevře pusu, jako že chce něco říct. Váhá. „Než jsem se dozvěděl o Alex, volal mi Marcus." Překvapí mě to. Nečekala jsem takový rozhovor. „Chtěl... on chtěl přijet už teď na ples..."

Prudce vstanu a tělem mi projede nervozita. Ne, ještě je brzy!

„Ale! Má nějaký fashion week, takže nepřijede," dodá.

Napětí ze mě náhle opadne. „Však může přijet, kdy chce..." Snažím se být nad věcí.

„Juliette, no tak... Vidím, jak se pokaždé napneš při zmínce jeho jména..."

Vyčerpaně si povzdechnu a posadím se vedle něj na postel. „Pořád doufám, že se tady nepotkáme, ale vím, že je to skoro nemožný. Bojím se, jak zareaguje, ale vím, že už na mě zapomněl... s jinou... Musíme jít dál. Oba." Křečovitě se usměju.

Pierre se svalí na záda. „Lhal jsem mu."

„Co? Kdy?"

„Lhal jsem mu, když se mě ptal na rally. Kdybych mu řekl, že už se to tady jelo, a že já sám jsem jel, podíval by se určitě na fotky a uviděl by tebe. Musel jsem mu lhát..."