Špinavý obchod *DRUHÝ DÍL*

XXXII. KAPITOLA

Juliette

Celý den jsem byla nervózní. Kim mi akorát potvrdila ve zprávě, že plán vyšel. Tudíž jsem očekávala hosty dva, zatímco Marcus věděl, že dnes večer přiletí akorát Kim. Netrpělivě jsem sledovala hodinky. Projevilo se to i na mé práci. Celý den uklízím a chystám večeři. Spadla mi mísa, rozlila jsem víno a zapomněla koupit šlehačku na moučník, pro kterou se vydal Marcus.

„Jsi v pohodě?" zeptá se mě, jakmile dovařím a chystám se do sprchy.

„Co? Proč-proč bych neměla být?"

Přimhouří oči a zavrtí hlavou. „Nevím, přijdeš mi dnes nějaká roztěkaná..."

Tolik k milujícímu muži – nic mu neunikne. „To je asi tím, že chci, aby bylo vše perfektní. Těším se na Kim, snad se jí tady bude líbit."

„O to se neboj," přitáhne si mě do náruče. „Prožije s tebou tvůj nejkrásnější den v životě."

„S tebou budou všechny dny nejkrásnější... nejen ten svatební," láskyplně se na něj usměji a přitáhnu si ho k polibku. Hned ze mě trocha napětí opadne.

Trvá nám dlouho, než se od sebe odtrhneme celí zadýchaní. „Kdy-kdy že tady má být?" zeptá se.

Podívám se na hodinky, už asi po sté. „Letadlo má přistát za hodinu."

Chytne mě za ruku a táhne do patra. „Tak to máme ještě spoustu času..."

Oblékáme se v rychlosti, protože pro dva nahé lidi ve sprše je spousta času relativní pojem, zvlášť když potom musíte uklízet tu spoušť. „Vážně nechceš zavolat Pierrovi a Maye?" zeptám se ho dnes už podruhé, zatímco si před zrcadlem upravuju vlasy.

„Hvězdo... na Pierra nemám náladu a Maya... prostě si užijeme večer jen s Kim, ano? Těším se na ni, snad mě nenakope do koulí..."

Zasměju se. „Ale prosím tě! Je šťastná, že se budeme brát."

„No, když jsem ji viděl naposledy, byl jsem rád, že jsem o ně nepřišel... popravdě," zatváří se rozmrzele.

Zatřepu vlasy a vydám se k němu. „To jsem taky ráda...," zkousnu si ret a dlaní mu do těch míst zamířím.

Sykne a chytne mě něžně za zápěstí. „Zlobíš! Hele tobě to před chvílí nestačilo?" usměje se vyzývavě a já mu rychle vlepím pusu na tvář.

„Přijď dolů, zatím zkontroluju stůl."

Přikývne a popadne telefon. Zatímco jsme byli ve sprše, zmeškal pracovní hovor.

Prostřela jsem na terase a teď dolaďuju poslední detaily. Mrzí mě, že tady nebude Pierre a Maya. Dopoledne jsem jim zavolala, když byl Marcus v obchodě. Pierre zněl rozmrzele, ale ujišťoval mě, že Marcuse chápe a prostě potřebuje čas. Čas potřebuje i Maya, která se hned včera distancovala od Pierra a teď především myslí na vztah se svým bratrem. Já chápala i Marcuse, pro nás oba to byl šok a doufala jsem, že se do svatby všechny vztahy urovnají. Dnes můžeme začít s tím sourozeneckým.

Marcus se ještě neobjevil, ale brzy uslyším hlasy.

„Neříkala jsi, že máš přítele?"

„No a?"

„Co to bylo v tom taxíku?"

„Proboha, normálně jsem konverzovala s taxikářem, a co?"

„S těmi se snad nekonverzuje, ne?!"

„S těmi nekonverzují jen arogantní debilové jako ty!"