Špinavý obchod *DRUHÝ DÍL*

XIII. KAPITOLA

Juliette

O tři dny později...

„Pierre... nejdřív jsem byla nasraná, že jsi mi nic neřekl, teď jsem ale vystrašená. Prosím tě, dej mi alespoň vědět, že jsi v pořádku... V klubu je o vše postaráno, nemusíš se bát, jen...," do očí se mi naženou slzy a popotáhnu, „nechci, aby mezi námi byla taková propast, nechci... Prostě mi chybíš!" Odešlu hlasovou zprávu a mrštím telefonem na pohovku.

Sakra!

V neděli po plese jsem ticho mezi námi neřešila. Sama jsem přemýšlela, co to mělo být. Prostě jen okouzlení večerem, posilnění alkoholem a k tomu náš nedokonalý milostný život. Jen jsme uklouzli, ale nic se přece nestalo! Jen pár polibků... Máme k sobě i tak dost blízko, trávíme spolu většinu času a řeči od Alex, Alberta i cizích lidí, jak nám to spolu sluší, tomu jen přidaly.

Pierre byl Pierre. Sympaťák, který mě okouzlil v přístavu, Marcusův přítel a momentálně jedná z mála osob, kterým důvěřuji. Pierre je člověk, bez kterého bych si život v Monaku neuměla představit. Utěší mě, povzbudí, rozesměje, pochopí, ledacos mi vytkne a spoustu mě toho naučil.

V pondělí se mi neozval, ale předpokládala jsem, že se potkáme v klubu. Až tam mi někdo oznámil, že Pierre volal, protože bude několik dní mimo. Několikrát mi to nezvedl, tak jsem se pustila do práce, u které nebyl potřeba.

Dnes už ale ztrácím nervy. Nevím, kde je a nechtělo se mi volat do paláce, protože vždycky jsem to byla já, kdo věděl, kde se Pierre nachází, a to by mohlo vyvolat nechtěné otázky. Nemůžu přijít o další milovanou osobu... Slzy se mi spustí a já si schovám obličej do dlaní. V tom se ozve telefon. Rychle ho znovu popadnu a uleví se mi, když si přečtu na displeji Pierrovo jméno. Je to videohovor.

„Juliette!" Zkontroluje mě, když se na telefonu objeví jeho tvář. „Prosím tě, jen neplač..."

„Já nebrečím!" štěknu na něj, ale přitom mám ohromnou radost, že komunikuje.

„Chérie, slyšel jsem to už z té hlasovky a ty slzy vidím!"

„Já jen... bála jsem se o tebe!"

„Promiň, Jul, ale potřeboval jsem na chvíli vypnout... od všech –"

„Je to kvůli tomu, co se stalo po plese?" vyhrknu.

„Teď mě pozorně poslouchej, Juliette. Absolutně v žádném případě za nic nemůžeš a my dva jsme naprosto v pohodě, to ti slibuju! Vůbec bych se k tomu nevracel, bylo to takové bláznivé uklouznutí...," na chvíli se odmlčí a pousměje se. „Ale až se vrátím, klidně ti to znovu vysvětlím."

Přikývnu. „A kde vůbec jsi?"

„Poslechl jsem tě. Jsem v Miláně."

Vykulím oči. „Jsi s Beatricí?"

„Ano. Snažím se prohloubit náš vztah. Přiletím v pátek, dobře?"

Pousměju se. „Dobře a neboj se, v klubu je o vše postaráno."

„O tom nepochybuju."

Když hovor ukončíme, vydechnu si. Všechno bude v pořádku. Hned se mi zlepší nálada a těším se, až přiletí a všechno mi poví. Následující dny chodím akorát do klubu, nebo se věnuju sama sobě. Počasí mi přeje, tak si zajdu i na procházku. Z paláce ode mě nikdo nic nechce, akorát jedno odpoledne vyrazím s Alex na kávu a probíráme hlavně proběhlý ples, a pak si stěžuje na Pierra, protože odletěl za Beatricí. Raději jsem pomlčela, že to byl vlastně můj nápad.