Špinavý obchod *DRUHÝ DÍL*

XVI. KAPITOLA

Marcus

Zabouchnu za sebou dveře a klíčky od auta hodím na stolek. Sundám si kabát a rovnou si z pokojového baru naliju jeden drink. Stoupnu si k oknu a hledím na osvětlený přístav ztrácející se v dešti.

Komu co nalhávám?! Že se budeme ignorovat? My dva? Ani netuší, jak byla blízko. Nesnáším ji, nesnáším ji za to, co mi udělala, jak chladnokrevně zdrhla a zároveň bych ji chtěl potrestat. Takovým tím speciálním způsobem, kdy mě bude prosit, abych přestal. A já nepřestanu. Kdy mě bude mít plnou hlavu, plný všechno, po několik dalších dní. A já se jí znovu připomenu.

Frustrovaně zavrčím a prsty si protřu čelo.

Budeme se ignorovat? Jasně... A co mám dělat s těmi myšlenkami? Usadila se tam a nechce ven. A co mám dělat s tím monstrem v kalhotách? Fakt netuším, jak to dělá, ale jakmile jsem jen v jejím okolí, mám problém s erekcí, jak nějaký puberťák. Ještě před odjezdem do Monaka jsem byl naprosto v klidu, uspokojila mě Tiffany nebo jiná, ale vidět ji. Je pořád tak krásná, s ofinou roztomilá a dnes v těch šatech... Zbožňuju, když nosí červenou. Nemohl jsem odtrhnout oči od jejího výstřihu od dlouhých noh v krátkých šatech... A když jsem se jí dotkl, v ptákovi mi cuklo jak nějakýmu panicovi.

„Bože, už to na mě zase jde...," zahuhlám si sám pro sebe a raději si ještě doleju.

Budou to muka, než odsud odjedu.

Po celý čas makám na saloně, vyřizuju na dálku práci v Santiagu, volám s Mel i sestrou a netrpělivě čekám, až bude mít po zkoušce. Pierre, když má čas, mi pomáhá, ale nemůžu ho zase takhle zneužívat, vím, že má spoustu vlastních starostí, teď především v yacht klubu. Občas spolu zajdeme na oběd nebo večeři. Vždy, když mluví s Juliette po telefonu, zpozorním. Napnou se mi ramena a zježí chlupy po těle. Od té doby jsem ji neviděl, ale jen ta myšlenka, že se motá někde kolem, mě dohání k šílenství.

Kvůli ní jsem byl nabitý sexuální energií a potřeboval jsem najít nějakou povolnou holku, která mi pomůže se uvolnit. Sázel jsem na to, že až otevřeme salon, slétnou se na něj slečinky, jak slepice na zrní, a já si budu moct vybírat. Ruka mě bolela z toho neustálého honění ráno a večer s myšlenkou na jednu proklatou ženskou!

Zazvoní mi telefon a já ho celý nervózní vezmu. „Tak co?" vyhrknu.

Na druhé straně je na okamžik ticho, než se ozvou dvě slova, která jsem potřeboval slyšet. „Mám to!"

„Mayo! Gratuluju! Jsem na tebe tak pyšný!" hlas se mi zachvěje, mám opravdu radost.

Zachichotá se. „Díky, bráško. Poslyš, pobalím se, a ve čtyři mi to letí z Lyonu. V Nice budu kolem páté."

„Výborně, budu tam na tebe čekat."

„A salon?"

„Čeká tady na tebe." Otočím se kolem sebe.

„Nemůžu se dočkat!"

S kyticí lilií jsem čekal na letišti, až se objeví Maya. Nevěděl jsem, co jí na přivítanou koupit a kytka mi přišla dobrá. To, co jsem se jí chystal dát později, jsem měl schované v kapse.

„Marcusi!" křikne na mě z dálky a rozběhne se. Pevně ji sevřu v náručí, až mám strach, že zlomím tu kytku. „Tak strašně ráda tě vidím!"

„I já! Jsi nejšikovnější z nás Andrewů!"

„Ale prosím tě!" Převezme si kytici a přivoní si. „Vy máte přece taky vystudováno, navíc už dlouho vedete obě firmy, co já..."