Špinavý obchod *DRUHÝ DÍL*

XXV. KAPITOLA

Juliette

Roztržitá. Taková jsem byla po celý týden. Snažila jsem se chovat normálně, ale po rozhovoru s Marcusem mi to nešlo. Neustále se musím vracet k tomu, co jsme si řekli, znovu a znovu si v mysli procházím naše společné chvíle, i ten poslední večer před tím, než jsem zmizela a teď? Odjíždí za několik dní a já si nadávám do všech krav, protože cítím lítost, a to mě štve.

Co mi je po něm? Už jsme to přece překonali, pohnuli se dál... Každý žijeme jinde, on má svoje starosti a já zase své. Přesto jsem roztržitá. Práce mi nejde a raději jsem si ji vzala domů. A co dělám? Sedím, koukám do blba a přemýšlím o Marcusovi.

Je čtvrtek, uvidím ho ještě? Asi ne... Neviděla jsem ho a Pierre o něm nemluvil. Ten byl ale také divný, zamlklý a věčně duchem nepřítomný, uvědomím si. Myslím na svoje problémy, ale až ho uvidím, musím se ho zeptat.

„Ahoj, Jul!"

Vzhlédnu a pozdravím Mayu, byly jsme domluvené, že se staví na kafé. Jen zaběhnu domů pro kávu a vrátím se na terasu.

„Bratr mi řekl, že jste si konečně promluvili...," začne.

„Ano," přikývnu, „vyříkali jsme si to."

„To jsem ráda, ale...," na moment se odmlčí, „doufala jsem v happyend."

Uhnu pohledem. „Už-už jsme někde jinde, Mayo. To, co mezi námi bylo, je dávno pryč."

Smutně se pousměje a pak se zamyslí. „Občas přemýšlím, jestli někdy najdu osobu, která mě bude milovat. Tak jako se milovali mí rodiče. Někdo, kdo mě neopustí, bude stát po mém boku..."

„Však to je v pořádku, Mayo, taky jsem tak před rokem přemýšlela, když jsem dokončila školu. Doufala jsem v pana dokonalého a teď jsem tady a smýšlím už jinak, soustředím se na kariéru, na přátele a láska... snad někdy přijde."

„Byl to Marcus?"

„Co?" zamrkám.

„Pan dokonalý... před rokem."

Hořce se zasměju. „Nejdřív jsem si myslela, že to byl Chris a pak... Marcus. S Marcusem jsme zažili ty nejkrásnější chvíle právě tady," jaká ironie, „ale tehdy jsem byla šťastná v přítomnosti a nepřemýšlela jsem, co bude v budoucnu. No a jeden den jsem byla v San Franciscu a druhý už tady," pokrčím rameny.

Tváří se mrzutě. „Doufám, že alespoň jeden Andrew na tebe zanechá dobrý dojem...?"

Nejdřív to nepochopím, ale pak se rozesměju. „Neboj, ty jsi na mě udělala dobrý dojem už při našem seznámení. Navíc jsme tady, jsme spolu. Kdybys cokoliv potřebovala, pomůžu ti."

„Děkuju ti. Víš, nejdřív jsem přišla o rodiče, a když jsem odjela studovat do Francie, tak i o bratry, jsem zvyklá být sama, ale teď odjede zase Marcus a já tady..." Hlas se jí zlomí. Skloní hlavu a potáhne nosem.

Připomene mi sebe před deseti měsíci. Taky jsem sem přijela a byla úplně sama. Přisednu k ní a chytnu ji za ruku. „Nebudeš sama. Jsem tady já, Pierre i Alex si tě hned oblíbila, neboj, zapadneš a všechno zvládneš. Povedeš Santiago a Marcus na tebe bude hrdý."

Usměje se. „Děkuju, Jul. Já nevím, co to se mnou je, většinou jsem pozitivní, ale asi po těch zkouškách a teď všechna ta práce. Ještě si potřebuju najít nějaký byt..."

Zamyslím se. „Možná... nechtěla bys bydlet tady? Jen bych to domluvila s Pierrem, určitě by –"

„Ne. To ne."