Špinavý obchod *DRUHÝ DÍL*

XXIX. KAPITOLA

Pierre

Zakroutím hlavou. „Nic mezi námi není. Ukončil jsem to, vždyť to víš."

„Tak proč tam dnes byla?"

Promnu si znaveně tvář. „Co ti zase řekla? Vůbec ji tady nechci! Nevím, o co se snaží."

„Pierre, ona vykládá, že bude brzy svatba."

Zanadávám, chytím její tvář do rukou a vážně se na ni zadívám. „Margaret, nikdy jsem ji nemiloval. Náš vztah byl takový, že jsem ji viděl jen jednou za čas, ukázali jsme se médiím, naše rodiny byly spokojený..." Pustím ji a začnu rozladěně chodit po pokoji. „Nalhával jsem si, že si ji můžu vzít, že je to tak správně, jenže... jsem potkal tebe." Zastavím a pousměju se na ni. Pořád nemůžu uvěřit, že se mi andílek vrátil do života po jednom náhodném setkání. „Kdybych tě tak potkal dřív, Beatrice by teď vůbec nebyla náš problém." Teď už moc dobře vím, že skoro celý rok, co jsme se s Beou vídali, byl o ničem a zbytečný. „Mrzí mě, že jsem ti lhal, opravdu moc. Nevěděl jsem, že tě znovu potkám, že na tebe budu myslet každý den, a to jsem neznal ani tvé jméno. Nemohl jsem tě vypudit z mysli a pak už jsem nevěděl, jak z té situace ven. Byl jsem zasnoubený a toužil po tobě... Prosím, odpusť mi to. Beatrice je minulost," jsem zcela upřímný.

Pozoruju mě a přemýšlí. Znervózní mě, že je tak ticho. Copak mi nevěří? Znovu k ní přiskočím a pohladím po tváři. „Jsi ta jediná, na kterou myslím... Asi není vhodná doba si něco slibovat, ale já už nestojím jen o nějaký flirt. Margaret, to mezi námi není jen nějaké poblouznění, tím jsem si jistý." Nejen, že si uvědomím, že po životě s milující ženou opravdu toužím, a jak jsem si přiznal, chci manželství z lásky, ale taky bych si nezahrával s city ženy, která je navíc sestra mého dobrého přítele.

Zaskočím ji. „To... já..."

„Řekni, jak to cítíš?" potřebuju to vědět. Potřebuju vědět, že pro ni nejsem jen rozptýlení na jedno období.

Pousměje se. „Taky na tebe neustále myslím a rvalo mi to srdce, když se tady objevila Beatrice... když jsem zjistila, že ty a ona –"

„Ne...," přitlačím jí prst na rty. „Teď už jen ty a já..." Přiložím si čelo na to její a zavřu oči. Vím, cítím, že jsme na stejné vlně. Že mezi námi od prvního střetnutí vzniklo pouto. Nejspíš bych se zbláznil vidět ji, jak se po Monaku prochází s jiným chlapem. „Vlastně jsi mi dnes pomohla. Přemýšlel jsem, jak oznámit médiím, že už nejsme s Beou spolu."

„Jak jsem ti pomohla?" zamračí se.

„Předpokládám, že bulvár otiskne, jak se jedna kráska, celá rozrušená, vrhla princovi kolem krku... To už pak snad ani médiím nebudu muset vysvětlovat rozchod s Beou."

Vyděsí se a vykulí oči. „To neříkej ani ze srandy!"

Rozřehtám se jejímu zděšení. „Klid, andílku, to vyřešíme." Všechno vyřešíme...

„Ale co řekneme –"

Umlčím ji polibkem. Už se nechci bavit. Moc mi chyběla, bál jsem se, že mi neodpustí a přijdu o ni. Vzdychne a zapojí se. Líbáme se jen chvilku, když se od ní odtrhnu a podezřívavě si ji změřím. „Dneska žádná facka?"

Zatváří se zmateně, ale pak se jí rty roztáhnou do krásného úsměvu. Zakroutí hlavou a za tričko si mě přitáhne zpět ke rtům. Líbám ji s vášní a s tou největší spokojeností. „Jsi ta... nejsladší výhra!" zašeptám jí mezi polibky.

„Hmmm..." Užívá si naše doteky, ani nevím, jestli vnímá má slova.

„Ještě jsem se ani pořádně nepodíval, jak ses nastěhovala," pokouším ji.