Led a oheň

7 - Arry

Za otcovým palácem byla poušť, kterou jsem se trmácela pěkně dlouho, ale vracet se mi ještě nechtělo, prudké slunce a horký písek mi byly spíše příjemné. A navíc – ta poušť nemůže být nekonečná, musím dojít někam, kde jsou lidé. Kde je něco zajímavého, kde není taková nuda, jako v otcově paláci.

Ale zatím to vypadalo, že chodím v kruhu a nebo, že je tahle poušť dost rozsáhlá. Naštěstí jsem vody měla pořád dost a jídlo by mi stačilo na hodně, hodně, hodně dlouho. Takže ve výsledku to byla trochu nudná, ale jinak příjemná procházka.

Zpestření, které udělalo z nudné cesty pořádné dobrodružství, se dostavilo po šesti dnech.

Došla jsem do jakési oázy. V jejím středu bylo jezero a okolo něj takové divné palmy. Ta červená na nich rozhodně nebyla v pořádku.

Ale největší překvapení bylo u jezera, kde ležela nějaká holka. Měla temně rudé vlasy, pihy, pleť světlejší než já, ale tmavší než otec a byla strašně hubená. Jako by vycítila můj pohled, otevřela oči, které byly jen o trošku tmavší než moje vlasy. Rychle vstala. „Kdo jsi?" zeptala se obezřetně.

Polkla jsem. Holka. V mém věku. Tady. „A ty? Co tady vůbec děláš?"

Přimhouřila oči. „Jmenuju se Mia." Jako by moji druhou otázku vůbec neslyšela.

„Já jsem Arry." Najednou jsem si připadala strašně trapně.

Mlčela. Najednou jí zakručelo v břiše a mně došlo, že nejspíš nějakou dobu nejedla.

„Hele, nedáš si něco na jídlo?" Připadala jsem si ještě trapněji, ale ona se usmála a přikývla. Zdálo se mi, že se jí ulevilo.

Po nějaké chvíli už jsme o sobě věděly skoro všechno. Nejvíc mě šokoval fakt, že je na útěku a ji zjevně nejvíc šokovalo to, že já jsem dcera 'tamtoho Ledového císaře'.

„A proč jsi vlastně od svého otce utekla? Je opravdu tak krutý, jak se povídá?" To do sebe cpala už šestý krajíc chleba.

„Já ani nevím, skoro ho neznám. Naposledy jsem ho viděla asi před sedmi dny a předtím, když mi mohlo být tak osm. Zdrhla jsem, protože jen chci vědět, co je mimo otcův palác. A tvoje rodina?"

Zdálo se mi, že se jí v očích mihl smutek. „Tak v sedmi mě dali na převýchovu. Potom jsem je viděla až když... musíme se o tom bavit?" Rozhodně byla smutná. Začínala jsem tušit, co se jí stalo.

„Ne, nemusíme o tom mluvit. Hele, jestli se budeš takhle ládovat dál, budem mít brzo jen drobky. Řekla bych, že bychom odtud měly co nejrychleji vypadnout a někde sehnat další jídlo."

„Jo, promiň, že jsem ti nejspíš snědla víc než polovinu zásob... doplníme si vodu a vyrazíme?"

„Tak jo."

Tak tahle kapitola byla rozhodně nejtěžší na napsaní, strašně mi nejdou poznávací scény. Naštěstí jich tam už není moc, takže by příští kapitoly měly vycházet častěji. Já vím, že to teď píšu pořád, ale v dalších dvou kapitolách určitě nebudou poznávací scény, takže by to mělo být na napsání lehčí.

Zatím,

Kaila146