Led a oheň

29 - Arry

Moje dlaň byla plná maličkých plamínků. Upírala jsem k nim veškeré své soustředění, přesně jak mi Josh ráno poradil.
„Ahoj,“ ozval se za mnou hlas Willow.
Plamínky byly v mžiku pryč.
Utábořili jsme se u jakéhosi jezera na jihovýchod od Nyadu a Willow se až doteď snažila přimět vodu, aby ji poslouchala. Šlo jí to líp než mně s ohněm.
Frustrovaně jsem si povzdechla a otočila se k ní. „Čau.“
Usmála se a sedla si ke mně. „Tak jakpak ti to jde?“
„Moc ne. Jak to vůbec děláš, že svoje schopnosti tak lehce zvládáš?“
Její úsměv se ještě prohloubil. „Tak nějak to jde samo.“
Sotva uviděla můj kyselý výraz, rozesmála se. „Dělám si legraci. Hodně jsem trénovala, než jsem šla do paláce tvého otce, víš?“
„Jako sama?“
Přikývla. „Taky jsem hodně cestovala.“
Vyvalila jsem oči. „Kde všude jsi byla?“ Vždycky jsem chtěla poznat svět, od horkého severu po studený jih. Sever mě vždycky lákal trochu víc.
Zvrátila hlavu dozadu, nechala vítr, aby jí cuchal temně modré vlasy a zasnila se.
„Jednou jsem chtěla navštívit moji rodinu v Severním klanu Velkých bažin. Nepřivítali mě úplně s otevřenou náručí. Chápeš, vždycky mě brali tak trochu jako… vetřelce. Kvůli tomuhle,“ vzala mezi prsty pramínek svých vlasů. „V Jižním klanu, kde se jakákoliv odlišnost bere jako, jak to jen vysvětlit, zločin proti Duchovi bouře, kterého uctíváme, by mě asi hned po narození zabili, ale i v Severním klanu odlišné jedince nemají příliš v lásce. Byli jen rádi, když jsem v patnácti odešla. To se potvrdilo, když jsem je přišla navštívit. Ne že by mě přímo vyhnali, ale zjevně mě neviděli úplně rádi. Upřímně, ani já se mezi nimi už necítila dobře. Ukončila jsem návštěvu o pár dnů dřív a pokračovala na jih. Víš, kam se vlévá Medvědí jezero?“
Mapy jsem za ta léta v otcově paláci měla nastudované skvěle. „Na mapách je mezi ním a Krvavým mořem pouze dost dlouhá tenoučká čára.“
Willow přikývla. „Přesně tak. Kdyby tam něco jako stěna nebylo, jezero by s mořem splynulo v jedno.“
Zamračila jsem se. „Něco jako stěna? Jak to myslíš?“
„Spíš taková bariéra. Zkoušela jsem přes ni projít, ale nešlo to.“
„Proč to tam vůbec je? Neříkej mi, že jen kvůli tamnímu obyvatelstvu. Stejně tam skoro nikdo nežije.“
Pokrčila rameny. „Je to magie.“
Kdyby tady byla Mia, určitě by Willow stihla ironickým pohledem a pronesla cosi o magických slátaninách v otcově knihovně. I když po tom, co všechno se stalo, možná ani ne.
„Magie?“ zeptala jsem se.
„Jo. Magie se nachází všude, pokaždé v trochu jiné formě. Vezmi si třeba nás, strážce. Naše magie se předává, a vždycky existuje jen jeden člověk s naší mocí. Pak tu máš třeba mágy z Tordonie, ti čerpají magii z přírody, která je jí plná.“
„Ty znám,“ přerušila jsem ji. „Otcova knihovna překypuje informacemi a já měla opravdu hodně času je prostudovat.“
Zadívala se mi do tváře a přimhouřila oči. „Četla jsi něco o lidech Krvavého lesa?“
"Ovšem. To je hodně smutná kapitola v Tordonijských dějinách. Rada mágů nechala zabít skupinu lidí, kteří měli magii v sobě, místo aby ji čerpali z přírody. V oficiálních záznamech nikdo z oněch lidí nepřežil. Zajímavé je, že tři sta let zpátky tito lidé vládli Tordonii a systematicky likvidovali předchůdce dnešních mágů."
„Cože?“ vydechla Willow. „To myslíš vážně?“
„Bohužel jo,“ přisvědčila jsem opatrně. Ovšem že Willow o jejich vyhlazení nevěděla. Když ji můj otec zmrazil, ještě žili.
Frustrovaně si povzdechla. „Proč to udělali? Těch lidí bylo málo, stejně vymírali. A ovládali unikátní druh magie… Měli je chránit, a ne je všechny zabít!“
„Jo,“ přitakala jsem po chvilce přemýšlení. „Máš pravdu. Ale lidé jsou často… jak by řekla Katie, svině. Často právě ti, co mají ve světě největší slovo.“
Nakrčila nos. „Jestli myslíš svého otce, tak, Arry, on takový není.“ Nemohl mi uniknout zvláštní podtón v jejím hlase.
„Toho zrovna úplně ne. Myslela jsem mágy a Nyarskou šlechtu, kromě Mii.“
Pomalu pokývala hlavou. „Tak to máš asi pravdu. Mágové…“ smutně zavrtěla hlavou a dál už nepokračovala.
Chvíli jsme obě seděly v trošku zasmušilém tichu. Tak nás i našel Josh.
„Vy netrénujete,“ konstatoval s povzdechem. „Věnovaly jste tomu alespoň chvilku?“
„Jasně že,“ vyhrkla Willow.
„Výborně. Jelikož jsme si všichni snad nějak odpočinuli, můžeme pokračovat.“
„Za tmy?“ nešlo mi do hlavy.
Josh přikývl. „Asi jsi na to ještě nepřišla. Strážci fungují úplně jinak, než normální lidé. Například dokážeme vydržet déle vzhůru.“
Josh neměl mou stoprocentní důvěru, ale byla jsem ráda, že cestuje s námi.

***

Každým dnem jsme cítili, že se k vzdušné strážkyni přibližujeme. Josh byl zjevně štěstím bez sebe, že konečně předá svou moc a bude moct žít podle svého.
Ten den, o kterém jsme zatím netušili, že je poslední na naší společné cestě, bylo krásně.
Nacházeli jsme se na severovýchodě Vysokého údolí, tím pádem zhruba ve středu Nyaru.
Před několika dny jsme zastavili ve městě jménem Vayan, jelikož se naše zásoby pomalu ale jistě tenčily, a navíc se Josh chtěl maličko vyptávat po té holce. Nic moc nezjistil, tím pádem jsme prostě dál mířili tam, kam ho táhl instinkt a doufali, že se neplete.
Já a Willow jsme dál trénovaly. Willow se zdokonalila ještě víc, a já se taky už lepšila. Vyvolat menší plamínky už jsem dokázala téměř mimoděk, a bez nějakých ohromných problémů jsem zvládala i o hodně větší.
Krátce předtím, než slunce bylo na obloze nejvýš, jsme ucítili první náznaky, že už jsme blízko. Téměř pořád se do nás opíral silný vítr, a čím víc na sever jsme mířili, tím byl silnější.
Už se začínalo stmívat, když jsme ji konečně uviděli. Teda spíš ona uviděla nás.
Přivítal nás extrémně silný poryv větru. Mně se podařilo zachytit jednoho z mála stromů, který zde stál, a Willow na tom byla podobně, ovšem Josh měl smůlu, zastihla ho nepřipraveného.
Odlétl kamsi dozadu, a mně se podařilo zahlédnout, jak uhodil hlavou o velký kámen v cestě.
S Willow jsme na sebe vyděšeně pohlédly. Obě jsme na Joshe tak nějak spoléhaly, a teď byl, no, indisponovaný. Narozdíl od naštvané vzdušné holky.
Pomalu kráčela směrem k nám, se zářícím znamením na tváři, plavými vlasy ve větru vlajícími kolem hlavy a tvrdým pohledem ve fialkových očích.
Najednou ze sebe Willow vydala cosi, co si nejspíš představovala pod pojmem bojový pokřik a skočila na vzdušnou strážkyni.
Zjevně se jí povedlo ji překvapit, jelikož nebyla sražena na zem 'náhlým' poryvem větru jako předtím Josh.
"Na co čekáš?!" zakřičela na mě Willow. "Přetáhni ji něčím přes hlavu!"
"A čím?!" zařvala jsem zpátky. "Nic tu není!"
"Já už ji dlouho neudržím!" vyjekla.
V panice jsem se rozhlédla kolem. Nakonec mi padla do oka velká větev, kterou bych možná i uvedla a zvládla se s ní rozmáchnout.
Ale než jsem svůj hroozně promyšlený plán stihla uskutečnit, plavovláska si osvobodila jednu ruku z Willowina sevření a vodní strážkyně během chvilky letěla stejným směrem jako Josh.
Zoufale jsem se rozmáchla větví a doufala, že se mi nějakým zázrakem podaří ji zasáhnout do hlavy a uspat.
Marně.
Netrvalo dlouho a letěla jsem za ostatními.
Po dopadu mi došlo, že mě zjevně škrábla nějaká větvička. Měla jsem roztržené kalhoty a malý šrám na kůži, a i když to bolelo, krev mi naštěstí netekla.
Najednou zafoukalo znova, ale tentokrát směrem k blondýnce. Poryv, zjevně Joshův, byl tak silný, že se do ní opřel takovou silou, až ochutnala své vlastní medicíny - taky spadla na zem.
Vítr ustal a ona se nehýbala.
Pomalu jsem se zvedla, opatrně přešla ke vzdušné strážkyni a zjišťovala, jestli dýchá. Naštěstí dýchala. Zamračeně jsem se otočila na Joshe, kterému se na celé nyní skvělá parádně velká boule. „Tohle jsi chtěl udělat?“
Přikývl. "Když takto panikaříš, většinou tě nenápadně žádná jiná než násilná cesta. Bude v pořádku."
„Skvělé, přímo úžasné,“ usmála se Willow. „Teď se jen potřebujete dostat na centrum moci vzduchu, že?“
Josh přikývl. „A vy… no, za vašimi přáteli. Dokážu vás tam dostat pomocí mých schopností. Jen mi řekněte kam.“
Váhavě jsme se na sebe s Willow podívaly.
Josh si povzdechl a vzal blondýnku do náruče. „Stejně ji za vámi budu muset poslat.“
„Fajn,“ souhlasila nakonec Willow. „Palác Ledového císaře.“
Nemohla jsem se zbavit pocitu, že není dobrý nápad říkat Joshovi o místě, které jsme vpodstatě brali jako základnu. Ale už bylo pozdě.

Po nějaké té době (ufff, zas dva měsíce) tu máme další kapitolu. Jojo, tenhle příběh mě opět baví psát a upřímně, aktivní psaní tohoto nezabralo ani ze čtvrtiny tolik času, kolik jsem čekala. Jakoby, nevím kdy bude další kapitola, ale doufám, že mě tahle tvz. psací slina jen tak nepustí. A teď přijdou otázky, na které určitě netrpělivě čekáte XD. Co si myslíte, že bude následovat? Jaké jsou Joshovy opravdové úmysly? Co říkáte na to maličko ze světa, které jsem zde pomocí dialogu Arry a Willow odhalila?
Snad brzy zase u další kapitoly,
Vaše Kaila146