Led a oheň

6 - Mia

Poznala jsem, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř. Dostala jsem se do pouště. Došla voda. Zbývalo už jenom čekání na smrt. A já nechtěla umřít. Kdo by taky chtěl, že? Jenže bez vody jsem nemohla přežít dlouho. Maximálně tak jeden den. Možná dva. Maximálně tři. Horký rudo-žlutý písek mě pálil do bosých nohou a já byla zoufalá.

A v ten moment jsem pod nohou ucítila kámen. Sehnula jsem se a zvedla ho. Bylo na něm cosi vyryté. Vstala jsem a nápis si přečetla. Odpovědi hledej v Zemi nikoho. Cože, Země nikoho? O tu se válčí... z hor, které ji zpoloviny obklopují, se těží všemožné kovy a každý by toto území chtěl vlastnit. Z druhé strany teče řeka, kterou se prý nedá přebrodit a zbývající kousek zabírá ohromná bažina, takže se na to území ještě nikdo nedostal. Tak jak tam mám hledat odpovědi? A na co vlastně?

Zvedla jsem hlavu od kamene a zalapala jsem po dechu. V dálce jsem viděla palmy. Při troše štěstí to je oáza. Rozběhla jsem se tam.

Za chvíli, která mi připadala jako věčnost, jsem tam doběhla a málem začala řvát radostí. Palmy sice vypadaly zvláštně, místo toho, aby měly listy zelené, měly je z větší části červené, zelená byla jenom na konečcích. Ale to jsem neřešila, protože tam bylo jezero! Na nic jsem nečekala, klekla si k jezeru a začala pít.

Po utišení žízně jsem si naplnila všechny lahve, které jsem měla s sebou, ale pak jsem se rozhlédla. Bylo by zbytečné se vláčet dál – tady mě stejně nenajdou a bez jídla to nějakou dobu vydržím.

Dopadlo to tak, že jsem tam zůstala ještě několik dní. A pak přišla ona.

Uhádnete, kdo přišel? A bylo to pro Miu pozitivní, nebo negativní? Jaký měla Mia později k dané osobě vztah? To už by asi stačilo s otázkama. Jak jsem slíbila, další kapitola je tu hned dneska. Hned se dám do psaní další, protože mě to neskutečně baví. Mimochodem, mapu, kde se příběh odehrává (už byla zmíněna Země nikoho) máte ve Všem možném.

Zatím,

Kaila146