Led a oheň

27 - Mia

Po asi desátém přemístění za den se můj žaludek vzbouřil.
Opřela jsem se o strom a snažila se ovládnout chuť zvracet. „Marcusi,“ zaúpěla jsem. „Můžeme se prosím utábořit?“
Tázaný se na mě rozmrzele zadíval. „Ale už zbývá jen jeden skok.“
„A nechceš se nejdřív třeba vyspat? Kdo ví, jak nás ti Dračí jezdci přijmou. Navíc, pokud se zase teleportujeme, vyvrhnu vnitřnosti.“
Povzdechl si. „No tak dobře. Jak myslíš, princezno.“ Poslední slovo vyřkl trochu posměšným tónem. Tak, aby se mě to dotklo. Stiskla jsem zuby a rozhodla se to úplně ignorovat.
Jako každý den jsme rozdělali oheň, pojedli něco ze zásob a uložili se ke spánku. To všechno mlčky. Marcus mi nebyl příjemný a já jemu zjevně taky ne.

***

„Rozdělíme se,“ navrhl Daniel.
Zavrtěla jsem hlavou. „To není moc dobrý nápad. Když jednoho z nás chytí, ten druhý se to nedozví.“
„Hloupost,“ mávl můj bratr rukou. „Když nás chytí oba, bude to ještě víc v loji. Zatímco když by chytili třeba tebe, já bych se to doslechl. Určitě by se o tom ve chvíli mluvilo po celém Nyaru.“
Nechtělo se mi ho nechávat chodit městem samotného, ale měl pravdu. „Tak jak myslíš. Ale dávej na sebe pozor, bráško.“
„Neboj,“ usmál se na mě. Poslední úsměv, který mi věnoval. „Budu tak opatrný, jak to jen jde.“
„Takže platí, že se sejdeme ve starém skladišti na předměstí,“ ujistila jsem se.
„Jasné.“
Naposledy jsem se na něj usmála a pak už jsme se každý vydali na jinou stranu.
Plánovala jsem chudšími čtvrtěmi obejít centrum, abych měla větší šanci zůstat nezpozorována. Plán mi taky vycházel – všichni stále na náměstí poslouchali Augustův projev.
Staré skladiště už nebyla daleko, když asi o ulici dál prošly stráže s voláním toho nejhoršího, co jsem v tu chvíli mohla slyšet. „Následník Nyarského trůnu byl nalezen a právě se nachází tam, kam patří!“
Pevně jsem zavřela oči. Prosím, Daniel ne. Kdokoli, jen ne Daniel. Spolkla jsem slzy a přinutila se jít dál, směrem z města, směrem pryč z Nyaru. Bylo mi jasné, že bratra sama nemůžu zachránit.

***

I když jsem si za těch několik dnů zvykla na spaní bez čehokoliv pod sebou, to ráno jsem byla extrémně rozlámaná.
Marcus naopak vypadal nadšeně, že po tolika letech zase uvidí svou rodinu, což šlo dost dobře pochopit.
Udupali jsme dohasínající ohýnek, zakryli ohniště a teleportovali se.
Octli jsme se před majestátní kamennou budovou. Za zády nám procházeli lidé a k mé úlevě si nás zatím nikdo moc nevšímal.
Jak se dalo očekávat, téměř hned po přesunu se dostavila chuť zvracet.
Opřela jsem se o stěnu té budovy a snažila se Dračím jezdcům nevyvrhnout obsah žaludku na téměř blýskající se schody.
„A co teď?“ tázala jsem se Marcuse, když už bylo jasné, že schodům nic nehrozí. „To tady jako budeme jen tak stát a čekat co se stane?“
„Netuším jak to máte v Nyaru, ale tady se zažádá o audienci u generálky,“ pronesl trochu povýšeně.
Trochu mě překvapilo, že ve Wepttu může takový zásadní post zastávat žena, ale nedala jsem to na sobě znát. „Dobře, takže hádám půjdeme dovnitř.“
„To by mě teda fakt nenapadlo,“ neodpustil si Marcus.
Vystoupali jsme po nablýskaných schodech, Marcus zabušil na ohromné dvoukřídlé dveře a ty se tiše otevřely, vypadalo to, že bez jakéhokoliv lidského přičinění.
Podlaha uvnitř se mi zdála ještě víc nablýskaná než schody před vstupem, pokud to vůbec šlo. Naše kroky zněly v nastalém tichu až děsivě hlasitě a já musela vší silou potlačovat nervozitu a katastrofické scénáře, které se mi rodily v hlavě.
Za stolem v rohu místnosti seděl muž ve středních letech a něco zapisoval. Když jsme přišli blíž, zvedl hlavu.
Navzdory všem mým očekáváním se nesoustředil na mě, nýbrž na Marcuse. Ve tváři se mu mísil úžas s nevěrou.
Obrátím pohled k Marcusovi. Jeho výraz se v mžiku změnil z nechápavého a trošku podezřívavého na absolutně šťastný. „Tomasi?“
V tu chvíli mi to konečně došlo. Marcus a ten muž, Tomas, měli neskutečně podobné rysy. I když měl Tomas hnědé vlasy a hnědé oči, jejich podoba byla nepopiratelná.
„Bráško,“ zašeptal Tomas, postavil se, rychle obešel stůl a Marcuse objal.
Ten ho pevně stiskl.
V tu chvíli bolela ztráta Daniela tak, jako ještě nikdy. Prudce jsem se nadechla, stiskla rty a zadržovala slzy, které se jako obvykle objevily v nejhorší možnou chvíli.
Tomas se na mě zadíval. „To snad ne,“ užasl. „Není to Nyarská princezna?“
Moje tváře v tu chvíli musely nabrat odstín čerstvých rajčat. Nesnáším pozornost.
Marcus přikývl. „Chce si promluvit s generálkou.“
Na Tomasově tváři pomalu vykvetl úsměv. „Očekává vás už od převratu, princezno.“ Na rozdíl od Marcuse v sobě jeho tón při vyslovení mého titulu nenesl žádnou provokaci ani ten malinký střípek zášti, který Marcus vždycky nechával vyniknout.
„Jo,“ protáhla jsem. „Super. Děkuju,“ jakmile ta slova zazněla, přišla mi neuvěřitelně hloupá.
Pokud to tak viděl i Tomas, nedal to na sobě znát. „Zavedu vás ke generálce. Před nějakou dobou jí skončilo jednání.“
Cestou do města dračích jezdců mi Marcus dal menší přednášku o Wepttu, abych se úplně neztrapnila, takže teď už jsem věděla, že pozice krále je ve Wepttu spíš na okrasu, ne jako v Nyaru, kde panovník drží absolutní moc. I když právě král většinou jezdil na mezinárodní schůze a jednání, doopravdy Wepttu vládla právě jeho armáda. Tím pádem ona generálka, kterou jsem chtěla požádat o pomoc, zastávala v podstatě nejdůležitější pozici.
Přeběhl mi mráz po zádech.
Generálka měla místnost skoro úplně nahoře. Vystoupání tolika schodů mi neudělalo úplně dobře, ale pokoušela jsem se na sobě nenechat nic znát.
Když jsme konečně stáli před dveřmi generálky dračích jezdců, Tomas hlasitě, a možná až příliš agresivně, zaklepal na dveře.
„Vstupte,“ ozval se zevnitř jemný hlas, jaký bych si s generálkou dračích jezdců, nejdůležitější osobou ve Wepttu, nikdy nespojila.
Tomas otevřel dveře a nechal mě projít jako první. Chtěla jsem mu poděkovat, ale slova se mi vzpříčila v krku.
Rozhodně to nebylo tím, že generálka měla dost tmavou pleť (takže musela pocházet ze severu). Spíš mi nervozita nedovolila mluvit.
Malou chvilku, která mi připadala jako věčnost, se generálka dívala na mě a já na ni.
„No to se podívejme,“ pronesla nakonec. „Čekala jsem, že přijdete trochu dřív, princezno.“
Přísahám, že jsem chtěla odpovědět něco inteligentního. Opravdu. Jenže příprava byla kapku podceněna. Vůbec jsem netušila co říct. „Aha.“ Sotva se mi to dostalo z pusy, došlo mi, jak blbě to zní. Ze mě by byla příšerná královna.
Generálka naštěstí vypadala docela pobaveně. „Předpokládám, že jste mě přišla požádat o pomoc s uchvatiteli trůnu svého bratra.“
Katie by jí nejspíš řekla něco ironického, ale já na to ani náhodou neměla odvahu (nebo blbost, záleží z jaké strany se na to člověk podívá). „Jo, přesně tak,“ odpověděla jsem, úplně rudá.
„Dobře,“ přikývla. „Ale něco za to budu chtít.“
„S tím počítám.“ Pokoušela jsem se znít sebevědomě, ale hlas se mi třásl.
„Přímo skvěle. Budu požadovat povolení výcviku určitého procenta lidí z Nyaru do mé armády, obchod mezi Wepttem a Nyarem, a hlavně alianci našich zemí. K tomu samozřejmě potřebujeme trvalý mír.“
„Já nic z toho nevidím jako problém, i když za svého bratra mluvit nemůžu.“
„To je mi jasné,“ pousmála se generálka. „A proto, kvůli zajištění míru, bych si přála, abyste se k mé armádě připojila. Donesly se ke mně jisté zvěsti a myslím, že byste znamenala ohromný přínos.“
To jsem nečekala, a podle překvapeného zalapání po dechu za mnou ani Marcus (nebo Tomas, těžko říct, který).
I když mě Dračí jezdci vždycky fascinovali, nikdy jsem ani nepomyslela na to, že bych se mohla stát jednou z nich. Ale i když teď skoro nebyla jiná možnost, najednou jsem po tom extrémně zatoužila. Mohla bych se zlepšit ve střílení z luku. Už nikdy bych na sebe nemusela obléct šaty. Mohla bych létat. Být někým, s kým bych možná jednou mohla být spokojená. A rodiče s jejich zklamanými pohledy už tady nejsou. Za tuhle myšlenku mě polil stud, ale už jsem se rozhodla.
„Chápu, že potřebujete čas na přemýšlení, princezno,“ začala generálka, když viděla můj (nejspíš) zamyšlený výraz.
„Ne,“ přerušila jsem ji. „Jsem rozhodnutá. Přidám se k vaší armádě.“
„Výborně,“ usmála se generálka. Pak kývla na Tomase. „Přiveď Alexis.“
Netrvalo dlouho a Tomas se vrátil. Za ním šla šedooká dívka s krátkými plavými vlasy, asi o dva roky starší než já.
„Alexis,“ obrátila se na ni generálka. „Jelikož jsi skvělá učitelka, svěřím ti naši nejnovější členku.“
Alexis při pohledu na mě vypadala mírně šokovaně. „Tak – tak jo,“ zamumlala se zakoktáním po chvíli. „Kdy máme začít?“
„Na co ztrácet čas?“ nadzvedla generálka mírně obočí. „Začněte hned.“

Tleskejte mi všichni, já jsem zpátky! Ptáte se, co jsem půl roku dělala, že jste neměli nové části Ledu a Ohně které byste mohli číst? Ne? Nevadí, já vám to sem stejně napíšu. Psala jsem pro svoji babičku povídku. Je ze světa LaO, i když s příběhem skoro nesouvisí. Takže kdyby si ji někdo z vás chtěl přečíst, napište mi a já vám ji možná pošlu.
Ale teď už k této kapitole. Co zatím říkáte na Dračí jezdce a generálčiny podmínky? Co myslíte, že Miu u Dračích jezdců čeká? A jak mezitím probíhá záchrana prince?
Odpověď na poslední otázku se dozvíte už v další kapitole (stay tuned), zatímco na ty další si budete muset počkat.
Tak snad dřív než za půl roku, zatím,
Kaila146