Při zvedání se z postele jsem se snažila natropit co nejmíň hluku.
„Co to děláš, Katie?" Filip ležel na posteli naproti mně. Nespal.
„Eeh... jdu na záchod," plácla jsem první výmluvu, která mě napadla.
„Vím, že nejdeš."
Jeho pohled mě znervózňoval. A pak přišlo něco, co mě znervóznilo ještě víc.
„Uteč, Katie. Uteč, než to přijde. Věř mi, radím ti dobře. Mám tě rád a nechci, aby se ti něco stalo. Uteč, než to přijde."
„A co by mělo přijít?!" Musela jsem se hodně držet, abych to nezařvala.
Ale místo toho, aby mi to vysvětlil, se ke mně otočil zády. „Ushbu qishloq vayron qilinadi."
To mě jenom utvrdilo v přesvěčení, že se s tím musí něco udělat. Cosi mi říkalo, že bych měla jít a hledat lék na tohle šílenství a já se nerozmýšlela dlouho. Co nejpotišeji jsem došla do ložnice rodičů. Pak už to šlo ráz na ráz. Vzala jsem si meč, který visel otci u postele a připnula jsem si ho k boku. Zacházet s mečem jsem uměla už odmalička – u nás ve vesnici je tohle důležité. Ani jsem se nerozmýšlela, vyšla z našeho domku a opustila vesnici.
***
V lese jsem nic nepotkala, což bylo zvláštní. Říkalo se, že je plný nejrůznějších nestvůr. Zjevně to nebyla tak úplně pravda. Co všechno si ta ochechule odvedle nevymyslí...
Když jsem ale uviděla, co je za posledními stromy, měla jsem chuť se otočit a jít zpátky, což bohužel nešlo.
Na to, jak těžké bylo tohle psát, je to strašně krátké. Příběh mě teď úplně pohltil, takže by kapitoly mohly být dost často. Ještě když budou prázdniny... v příštích dnech budu mít hafo času, takže by mohla tak jedna kapitolka vyjít. Ale moc v to nedoufejte.
Zatím,
Kaila146
ČTEŠ
Led a oheň
FantasíaArry, dcera Ledového císaře, mocného dobyvatele, nikdy neopustila jeho ledový palác. Touží po dobrodružství a po jiných lidech, takže přirozeně se jednoho dne rozhodne utéct. Na toulkách Rudou pouští potkává další dvě tajemné dívky a zjišťuje, že ne...
