Led a oheň

31 - Mia

„Znovu,“ pobídla mě Alexis, když po důkladné kontrole usoudila, že můj šíp není přesně ve středu terče. „Musíš střílet perfektně.“
I když jsem na slovo perfektní byla ještě v Nyaru pomalu alergická, zvlášť když se týkalo mého vzhledu nebo dovedností, které jsem jako “správná princezna“ měla umět, tohle jsem vnímala jinak, pro tohle jsem se rozhodla. 
A tak jsem poslechla. Střílení z luku mi přinášelo ještě větší požitek než kdysi – po delší době výcviku jsem se skutečně zlepšila.
Alexis opět zkontrolovala můj šíp. Tentokrát byla spokojená. „Výborně. Pro dnešek bylo dost.“
Moje výuka probíhala v místě, kterému se i mimo Weptt říkalo Cvičiště dračích jezdců. Nacházelo se poblíž hranic s Nyarem, celkem daleko od Města jezdců. Nedaleko od nás se vypínaly hory a pod námi jezero.

***

Večery s Alexis jsem měla na výcviku asi nejraději. Většinou jsme toho moc nenamluvily, a já byla navíc  na jakékoliv mluvení zpravidla unavená, ale i přes to na této denní době ve Wepttu bylo něco, no, magického, jak by řekla Arry. 
Tenhle večer ale nebyl jako ty ostatní. 
„Pojď si sednout za mnou,“ vybídla mě Alexis, sedící na velkém, plochém kameni v kopci kousek nad jakž takž rovným úpatím, kde jsme obvykle přespávaly.
Zvědavě jsem si ji zmeřila, vylezla za ní a posadila se. 
Chvíli jsme mlčely. 
„Teď ti rozpletu vlasy, nelekni se,“ upozornila mě potom Alexis. 
Pokrčila jsem rameny a zadívala se na hory před námi. 
„Musí ti chybět tvá rodina,“ nadhodila Alexis, zatímco mi rozplétala jednoduchý cop. 
Konečně mi došlo, co se právě děje. První den výcviku mi Alexis naznačila, že nejde jen o fyzickou zdatnost, člověk se v jisté části pokusil ponořit do sebe a uvědomit si, kdo skutečně je – to prý bylo důležité při vybírání draka.
Zamyslela jsem se. Chyběli mi doopravdy? Odpověď mi přišla na mysl téměř hned. „Ovšem že mi chybí. Jak můj bratr, tak mí rodiče. Je to ale trochu něco jiného… u rodičů vím téměř jistě, že zemřeli, ale u Daniela ne. A taky, taky mi chybí moji přátelé.“
„Mhm,“ broukla Alexis a začala mi dlouhé prameny vlasů rozčesávat. Zvláštní, uniklo mi, že by měla někde zastrčený hřeben. „Co ti na tvých přátelích chybí nejvíc?“
Teď jsem se musela zamyslet trochu víc. Jako první se mi vybavila Katiina netaktnost, potom Arryina bezstarostnost, Willowina ochota a Filipovo pochopení. S nimi jsem se cítila kupodivu podobně jako v době, kdy jsem trávila hodně času s Richardem. Až na to, že tohle bylo lepší. Cítila jsem se daleko méně… sama, cítila jsem se daleko víc pochopená a milovaná.
Zhluboka jsem se nadechla. „I když se neznáme moc dlouho,“ zašeptala jsem, „tak nějak vím, že mě mají rádi. A to je něco, co mi  poslední dobou, než jsem potkala Arry, chybělo.“
Alexis se neptala, kdo je Arry. „Jaký máš pohled na tvé postavení princezny?“ nadhodila místo toho.
Opět jsem se musela dost zamyslet. Co pro mě vlastně znamenalo být princeznou? „Očekávání, kterým jsem neměla šanci dostát,“ došlo mi nakonec. „Můj hlavní úkol vždycky byl vypadat krásně a dobře se provdat. Učili mě jazyky, hru na různé hudební nástroje, etiketu, spoustu etikety. Jenže… až teď mi začíná docházet, kolik toho nevím. Například mě Marcus musel poučovat o zvyklostech tady ve Wepttu a o ostatních zemích nebo třeba o historii na našem kontinentu nevím také skoro nic.“
Alexis mě poplácala po rameni. „Dám ti menší lekci historie a zvyklostí, jestli budeš chtít.“
Pousmála jsem se. „To bych ti byla vděčná.“
„Jak tě tak poslouchám, do převratu jsi toho o okolním světě moc nevěděla. Kam jsi šla a jaký na tebe mělo nové prostředí dopad?“ pokračovala dál.
Netušila jsem, jestli jí můžu věřit s informacemi, které jsem měla o Arry, strážcích a všem ostatním. Jenže, ve Městě jezdců teď už několik měsíců pobýval Marcus, bývalý strážce, takže kdybych něco zatajovala, nejspíše by to dopadlo nejhůř pro mě. „Dostala jsem se na Rudou poušť.“
„A?“
„Nejklíčovější moment pro mě byl, když jsem potkala Arry. Byla tak… jiná. Ona, a potom i Katie. Ale nejvíc mě šokovalo, když jsem po několika týdnech poprvé v životě přišla do styku s magií. Do té doby jsem vlastně nevěřila, že skutečně existuje.“
Alexisiny ruce v mých vlasech se zastavily. „Vždyť je všude kolem nás. Vezmi si už jen mágy v Tordonii, Ledového císaře, nebo ony… strážce.“
Pokrčila jsem rameny. „Nikdy mi nepřišla doopravdy skutečná. Jen koncept něčeho takového je trochu… děsivý. A tím, že jsem se s ní vlastně až doteď nesetkala, pro mě byla spíš jako pohádka.“
„Jak na ni nahlížíš teď?“
Na to nebylo tak těžké odpovědět. „Je to součást světa. Děsivá a respekt vzbuzující, ale nějakým způsobem přirozená.“
„Dobře, to je určitě dobře. Přejděme ale zase k trochu jinému tématu. Je pravda, že Nyarská princezna krade jako straka?“
Ztuhla jsem. Na tohle jsem samozřejmě znala odpověď, a dokonce i důvod. Ale sdílet tuto informaci, no, s kýmkoliv? „Musím odpovídat?“
„Ano.“
Pevně jsem zavřela oči. „Je to pravda. Já – já si nemůžu pomoct. Nikdy to není ani tak o tom, co ukradnu, jde jen o tu krádež. A když to delší dobu nedělám…“ můj hlas vyblednul do šepotu.
„Cítíš se špatně,“ dokončila za mě Alexis. 
„Jo.“
„Prosím tě, kolik věcí už jsi mi takhle ukradla?“
Cítila jsem, jak rudnu. „Sem tam něco, když už to nešlo jinak. Ale snažím se je vracet.“
Tiše si povzdechla. „Budiž. Takový případ jako ty tu už delší dobu nebyl. Fyzicky na tom nejsi úplně špatně, ale abys mohla navázat pouto s jakýmkoliv z volných draků, potřebuješ mu věřit, a on tobě taky. Mnoho lidí si myslí, že jsou draci hloupá zvířata, něco jako koně. Ale tak to není.“
V tu chvíli jsem si vzpomněla na něco, co mi kdysi dávno říkala ona chůva, která mi vykládala o dračích jezdcích. „Jsou o hodně citlivější.“
„Přesně. Nic. Myslím, že pro dnešek to stačí. Zítra začneme se střelbou na pohyblivý cíl.“