Led a oheň

20 - Katie

Jakmile se prostor kolem mě ustálil, zatočila se mi hlava.

Rozhlédla jsem se kolem. Polorozbořené domy. Praskliny v zemi. Vyvrácené stromy. Ne, tohle nemohla být moje vesnice! Cítila jsem, jak se ve mně hromadí vztek. Marcusův "teleportík" zjevně nefungoval tak, jak by měl. Nebo si ze mě ten chlap prostě udělal srandu.

Co nejrychleji jsem vykročila k nejbližšímu domu. Teda k tomu, co z něj zbylo. Na první pohled se mi ty trosky nezdály nijak zajímavé. Když ale zafoukal silný poryv větru a vzal s sebou kus dřevěné zdi, naskytl se mi pohled na tělo. Patřilo pohublému klukovi mého věku s tmavými, skoro černými vlasy.

Chloupky na zátylku se mi zježily hrůzou. Znávala jsem ho. Jmenoval se Colin. Jako malá jsem do něj byla zakoukaná, ale poměrně rychle mě to přešlo. Totiž když mi konečně došlo, jaký je to zmetek.

Radši jsem od jeho těla odvrátila a ještě jednou se rozhlédla kolem a snažila se zaslechnout něco jiného než skučení větru. Možná byl ještě někdo naživu, ale nezaslechla jsem nic.

Až v tu chvíli mi došlo, co tohle znamená. Filip zešílel. Což znamenalo, že buď ještě žije a zabije všechno a všechny, kteří se mu postaví do cesty, nebo že už je po smrti. Marcus měl pravdu. Mám pocit, že jsem někdy vážně natvrdlá.

Zatla jsem zuby. Musela jsem najít svého bratra. svého šíleného bratra. Nebo jeho tělo. Mělo to ale háček. Mohl být kdekoli. Naprosto kdekoli. Daleko odsud. Kolik vesnic už asi takhle zničil?

Naštěstí se brzy ukázal. Ani jsem nestihla začít panikařit. Jeho zelené oči děsivě zářily, zatímco blesk jeho na tváři se mi zdál úplně tmavý.

„Sen kimsan?" zakřičel. „Men seni o'ldirishimdan oldin yugur!"

Jak se dalo předpokládat, nerozuměla jsem mu ani slovo.

Nohy se mi samy daly do pohybu. Pomalu jsem se k němu blížila.

Ostražitě si mě prohlížel. Jeho zářící zelené oči se mi zdály děsivé. „Men sizni taniyman," pronesl potichu, tak potichu, že mi dělalo problém vůbec slyšet, co říká.

„Fajn, vůbec nevím co říkáš, ale musím tě odsud dostat, takže si klidně mluv dál, ale hlavně mě nech dostat nás k Marcusovi, jo?" Ani teď nevím, proč jsem tehdy plácala zrovna tohle, ale já strašně ráda mluvím. To se ani po tom všem nezměnilo.

Filip na mě zíral a chvíli mi připadalo, že se začne smát, ale místo toho začal zase něco vykládat v té divné řeči. „Kim u? Va siz kimsiz?"

To už nás dělil jen kousek. Zbývalo mi ujít jen pár kroků.

„Sen mening singlimsan! Siz mendan nafratlanishingiz kerak, men dahshatli ishlarni qildim..." S těmi slovy se ke mně rozběhl.

Šokem jsem celá ztuhla. Ochromil mě strach. Neměla jsem nejmenší tušení, co se se mnou stane. Hlavou mi prolétly ty nejhorší možné scénaře. Pokusí se mě zabít? Bude mě nějak extrémně bolestivě mučit? Pohřbí mě zaživa? JÁ TADY UMŘU! Páni, Mia by na můj pesimismus byla hrdá.

Ale místo toho, aby Filip provedl jakoukoli z mých představ, pevně mě objal.

Skoro hned jsem se vzpamatovala, stiskla v ruce tu věc a myslela na Marcuse někde v Zemi nikoho.

Svět se propadl do tmy.

***

Tentokrát se mi hlava točila o dost míň.

„To byla rychlost, Kath," ozval se těsně za mnou Marcusův hlas.

„Qayerdaman?" zašeptal Filip.